Heinz J. Herrmann Livres

Podtitul : Z Opavy a Prostějova přes Terezín, Osvětim-Birkenau a Dachau do Izraele Herrmannovy vzpomínky jsou výpovědí člověka, který doufal, že svým autentickým svědectvím pomůže ochránit svět před opakováním podobné katastrofy. Jejich název Můj boj proti konečnému řešení (Mein Kampf gegen die Entlösung) parafrázuje Hitlerův nechvalně známý spis Mein Kampf. Jak píše v úvodu, jeho kniha nemá popisovat pouze zážitky z koncentračních táborů, ale chce také poukázat na to, že k přežití tohoto pekla musely být jisté předpoklady. Bylo třeba mít zdravý instinkt, jak se vyhnout nebezpečným situacím (pokud to ovšem šlo), stejně jako schopnost neustálého vyhodnocování všeho dění v nejbližším okolí i toho, co se dalo dovědět zejména v prvních dnech a týdnech od starších spoluvězňů. K dalším důležitým předpokladům patřila pevná vůle přežít a aspoň počáteční silná tělesná konstituce. Ale i to všechno nestačilo, pokud člověk neměl hodně štěstí. Pouze nepřetržitý řetěz štěstí, jenž vydržel do posledního dne v lágru, dával naději přežít.

Heinz Herrmann wird 1921 in Troppau geboren und wächst in einem assimilierten jüdischen Elternhaus auf. Nach der Scheidung seiner Eltern besucht er eine Deutsche Realschule und das Humanistische Gymnasium, wo er erste Erfahrungen mit dem Nationalsozialismus macht. Die zionistische Jugendorganisation „Blau-Weiß“ hilft ihm, seine Selbstachtung zu bewahren, während jüdische Jugendliche aus deutschen Sportvereinen ausgeschlossen werden. Die Situation wird unerträglicher, und Heinz und sein Vater fliehen nach Proßnitz, wo er 1939 eine Lehre als Installateur beginnt. 1941 wird die Bewegungsfreiheit der jüdischen Bevölkerung weiter eingeschränkt, und 1942 erfolgt die Deportation nach Theresienstadt. Dort ist die gesamte Familie versammelt, doch bald sterben die Großeltern. Heinz arbeitet als Installateur, doch die „Umsiedlung“ nach Auschwitz bringt den Verlust seines Vaters und den Beginn der Entmenschlichung. Trotz der grausamen Umstände und der Sklavenarbeit behält er den Willen zum Leben. Durch die Hilfe eines nichtjüdischen Mithäftlings überlebt er und arbeitet später im „Wäschereikommando“. Am 18. Januar 1945 verlässt er Auschwitz und wird nach Dachau gebracht, wo er an gefährlichen Experimenten teilnehmen muss. Am 29. April 1945 wird er befreit und genießt die Freiheit. Später kehrt er nach Proßnitz und Troppau zurück, doch die Sehnsucht bleibt. 1948 emigriert er nach Israel und stirbt 1993. Herrmanns Leben zeigt, dass man auch