Povídky obsažené ve sbírce Vajíčko jsou nejsilnějším projevem Aškenazyho touhy po bezprostřednosti vztahů mezi lidmi, po vnitřní čistotě a pravdivosti; touhy, jež zazněla a zapůsobila už v jeho prvních knížkách, podmínila vznik a byla na první pohled ne zcela patrným smyslem jeho prací s dětskou tématikou a dominuje, byť aplikována na vztah člověka ke zvířeti, v Psím životě. A zatímco první polovina této knihy podává další svědectví o tom, jak se prostý cit rozbíjel za války - a Aškenazy jej staví do popředí s takovou naléhavostí, že se děsivost tehdejší skutečnosti mění až v neskutečný mýtus, ve zlou pohádku, v podivné, tajuplně těžké okolnosti, jež se stavěly v cestu dobrému lidskému bytí -, druhá polovina se pozorně a křehce dotýká citové unavenosti dnešních dnů a hledá cesty i cestičky k vzájemnému porozumění mezi lidmi.Zvláštní oddíl v knize zastupují příběhy blízké cestopisné reportáži, přece jenom však povídky; každá z nich má právě tak jako ostatní své křehké filosofické jádro, platné pro náš život, třebaže vzrostlé z živin jiných zemí nebo dozrálé na vzdušné cestě mezi světadíly.
