S pokorou přijal Josef Holcman nabídku napsat knihu ke 100. výročí Slováckého roku. Nejstarší folklorní slavnosti v zemi zhlédl šestnáctkrát, třináctkrát se jich aktivně účastnil. Při psaní knihy proto vycházel ze svých vzpomínek, dojmů a pocitů, které se mu vryly do paměti i pod kůži. Zpracoval 21 příběhů, které se dotýkají historie Slováckého roku, Kyjova i okolních obcí.
Tragické příběhy sedláků z dob kolektivizace na Hodonínsku.
Za námět posloužily případy obětí komunistického režimu, v naprosté většině jde o sedláky z autorova rodného kraje, jejichž majetek byl v padesátých letech násilně kolektivizován. Krátké příběhy jsou silnými tragédiemi jednotlivých osudů těch, kteří se nechtěli poddat jen tak a o to tvrdší trest jim pak režim uchystal. Povídky mívají výraznou pointu a silné morální poselství, formu vyprávění autor mění - některé příběhy vyprávějí sami postižení, jiné jejich blízcí nebo i autor sám, z pohledu své dlouholeté praxe v soudnictví. Nejsilněji vyznívá povídka, v níž se o osudu systematicky likvidované rodiny dovídáme ze strohé řeči úředních dokumentů a dopisů. Pamětníkům možná povídky připomenou film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci.
Ve škole nás učili, že lidská pameť má dvacet let. Vyvolený národ židovský veden pamětí svého druhu - totiž na Hospodina s důvěrou zahleděnou a vymodlenou - je po dvou tisíci letech diaspory zpět v zemi zaslíbené.
Ve své nové knize líčí autor osobitým jazykem prostředí rodného kraje, vinných sklepů, vinic a vinohradů. Z jeho postřehů a vzpomínek na nás dýchá neodmyslitelný duch spjatý s touto rázovitou krajinou.
S tvorbou Josefa Holcmana jsem se poprvé seznámil asi před třiceti lety. Už tenkrát mi došlo – to není jen spisovatel, to je živel. Předpoklad se splnil, jeho texty se dají přirovnat k tryskání gejzíru: jsou sdělované jedním dechem a uchopitelné pouze v závratném letu. Polyfonní Holcmanovština. Dobrý čtenář ji vychutná, až když slovotrysk zmlkne a zčeřená hladina nabízí čím dál jasnější pohled kamsi ke dnu. A ode dna opět letem vzhůru.
Poslední knížka přináší kromě zmíněné Holcmanovštiny i něco navíc. Josef ji ozvláštnil třemi samorostlými spisovateli: Ludvíkem Vaculíkem, Karlem Pavlištíkem (etnografem) a Miroslavem Zikmundem (cestovatelem). Vydal se s nimi na vyjížďku sledující Vlárskou dráhu a její okolí, přičemž většinu času netráví ve vagonu, ale na voze taženém koňmi. Tak je to i s „mapováním“ oné původní cesty, ta brzy ztrácí na důležitosti. Jsme vtaženi do setkávání s osobnostmi, co mají nebo měly k tomu koutu Moravy popřípadě k Josefovi nějak blízko (Skácel, Komenský, Volavý, Oliva, Pitínský, Polívka, Pivečka atd.). Do dění totiž navíc vstupuje Anděl, který je personifikací autorovy paměti. Vznáší se nad poutníky a umožňuje obohacovat prostý děj a autentické myšlenky jejich přesahem či přímo úlety k fantazii. Třetí cesta. Vyzývavý titul, řádky nabité energií. Antonín Bajaja