Otto Horský Ordre des livres

Kniha COMENDADOR patří mezi životopisné monografie autora, včetně jeho díla Živá monografie, které shrnuje celoživotní zkušenosti a výsledky. V roce 2019 obdržel Otto Horský nejvyšší peruánské státní vyznamenání, Řád „José Gregorio Paz Soldán“, s titulem Comendador, za jeho přínos kulturní, vědecké a ekonomické propagaci Peru v České republice. Peruánská vláda ocenila jeho roli ve vzájemném rozvoji vědecko-technické spolupráce na základě mezivládní dohody z roku 1971, která vedla k realizaci významných vodohospodářských a hydroenergetických projektů, na nichž se aktivně podílel. Mezi jeho klíčové projekty patří rozšíření energetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu a geotechnické studie pro podzemní vodní elektrárnu Mantaro 3 – Restitucion. Peruánská velvyslankyně J.E. Liliana de Olarte de Torres Muga zdůraznila, že tyto stavby zanechají trvalé stopy jako pomníky přátelství. Dále upozornila na jeho účast na vědecké expedici Titicaca 2004 CZ, která vedla k důkladnému popisu peruánského altiplana a jeho více než desetiletému studiu jezera Titicaca, jež vyústilo v odbornou publikaci „Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí?“ z roku 2014.

Začátkem března roku 2009 vydalo nakladatelství REPRONIS v Ostravě odbornou knihu „Inženýrskogeologický průzkum pro přehrady, aneb co nás také poučilo“. Kniha pojednává v celé šíři problematiky o všech průzkumných metodách, které oba autoři při průzkumech pro přehrady aplikovali a uvádí praktické postupy a návody. Za velmi cenné a novátorské lze považovat zejména tu skutečnost, že více než teorii se oba autoři věnují praktickým příkladům, převážně z vodohospodářských staveb, kde prováděli průzkumné práce, nebo ze staveb, kde pracovali jako poradci, či je prostě jen navštívili a dokumentovali. Kniha se záhy stala nepostradatelnou pracovní pomůckou při průzkumu pro přehrady a osvědčila se i jako vysokoškolská učebnice. V roce 2009 byla navržena na udělení literální ceny nadace „Nadání Josefa, Marie a Zdeňka Hlávkových“ za nejlepší publikaci v oblasti vědecké literatury. I když kniha v papírové podobě byla vydána v nákladu 1000 výtisků, dnes se dá říci, že je v podstatě až na pár výtisků rozebrána. Proto se oba autoři rozhodli zpracovat druhé, rozšířené a doplněné vydání. Upřednostnili její vydání v elektronické podobě, neboť takto se kniha stane ekonomicky dostupnou i studentům vysokých škol, případně i běžnému zájemci o vodní stavby. Toto nové vydání je rozšířeno o tři velmi důležité kapitoly, a to: 2.4 Přehrada Itaipu, 9.3 Přehrady speciálního využití a 9.4 Zanášení vodních nádrží.

Kniha přináší cestopisné črty z autorovy levé a pravé kapsy, což naznačuje smysluplný záměr. Autor začal psát cestopisné zápisky v roce 1961, kdy publikoval články o svých cestách na ostrovy Rujana a Hiddensee s partnerkou Olgou. V letech 1961 až 1976, až do jejího předčasného skonu, podnikli společně řadu zahraničních cest, z nichž některé jsou zachyceny v této knize. První část, „Cestopisné črty z levé kapsy“, obsahuje například návštěvu muzea inkvizice v Limě a příběh geologa Manuela Córdovy – Ríose, který byl zajat Indiány v peruánské džungli. Druhá část, „Cestopisné črty z pravé kapsy“, se zaměřuje na autorovy zážitky z posledních dvaceti let, kdy většinou působil v zahraničí. Zde najdeme osobní postřehy z Velikonočního ostrova, Kubánského leprosária a Yucatanského poloostrova, kde se autor zabývá mayskou kulturou a koncem světa podle mayského kalendáře. Zajímavé jsou jeho poznatky z návštěvy hydroelektrárny Itaipú a vodopádů Iguazú. V knize jsou také zahrnuty pasáže od jeho kolegy, geofyzika Pavla Bláhy, a kapitola dermatoložky Hany Zelenkové, s níž autor absolvoval odborné cesty. Kniha je doplněna autorovou bibliografií a anotacemi jeho dalších cestovatelských publikací.

Kniha Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? shrnuje poznatky autora z expedice Titicaca 2004.CZ a následného výzkumu. Autor využil rozsáhlou literaturu, jak tištěnou, tak online, a kniha navazuje na jeho předchozí publikace, přičemž se vyznačuje kvalitní barevnou grafickou dokumentací. Zabývá se historicko-topografickým a socioekonomickým popisem jezera a jeho okolí, včetně jeho vývoje od pleistocénu po současnost. Autor se zaměřuje na otázku, zda jezero přežije globální klimatické změny, což je aktuální téma mezi klimatology, archeology a historiky. V kapitole o vývoji jezera uvádí, že Altiplano prodělalo složitý geologický a geomorfologický vývoj a že jezero, jehož stáří se odhaduje na 12 000 let, nikdy nezaniklo ani nebylo ohroženo, i přes historické klimatické změny. Autor tvrdí, že pokud nedojde k zásadním katastrofickým událostem, klimatické změny by neměly mít zásadní vliv na existenci jezera. Tento názor kontrastuje s některými odborníky, kteří varují před rychlým zánikem jezera kvůli lidským aktivitám. Autor však poukazuje na to, že od roku 2012 hladina jezera opět roste na normální úroveň, což podporuje jeho argumentaci.

Kniha Jezero Titicaca na pokraji třetího tisíciletí se zabývá historicko-topografickým a socioekonomickým popisem jezera a jeho pevninského zázemí. Protože samo jezero jak celým svým vývojem, tak současností patří neodmyslitelně k celému hydrologickému systému altiplana, v němž vzhledem ke své velikosti hraje rozhodující roli, úvodní kapitoly jsou zaměřeny na celou hydrologickou soustavu Titicaca, Desaguadero a jezera Poopó a Salar de Coipasa (TDPS). Kniha nejen popisuje historii a prehistorii osídlení jezera a jeho okolí, ale zabývá se i jeho vývojem v pleistocénu a holocénu až do dnešní doby. Snaží se najít odpověď zejména na následující otázky: Hrozí jezeru jeho zánik vzhledem ke globálnímu oteplování naší planety a v důsledku tání ledovců? Hraje důležitou roli sluneční záření působící intenzívně na hladinu jezera? Jaký vliv na jezero a jeho okolí má fenomén „El Niňo“? Dá se zastavit nebo zabrzdit ekologické katastrofě hrozící jezeru v důsledku kontaminace? Mohlo být bájné Tiwanaku někdy přístavem, do něhož tiwanakové přiváželi po jezeře velké kamenné megabloky?

Kniha vzniklá z pocitu niterní potřeby zachytit léta šťastného dětství po 2. světové válce. Tato kniha je vzpomínku na šťastná léta autorova dětství, prožitá v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Tato rodina není ledajaká, vždyť maminka pocházela ze šesti sester a tatínek měl tři sestry, takže tetiček a strýčků byl bezpočet. Všichni jsme se navzájem častokrát stýkali, vzájemně se navštěvovali a měli se rádi. Tato tradice se zachovala doposud a mnozí je obdivují, jak to asi musí být krásné, když se v rodině nevyskytují žádné problémy, všichni se navzájem respektují a stýkají. Vždyť při významných rodinných oslavách se jich někdy sejde až čtyřicet. Autor si nevytkl za cíl sepsat všeobsahující paměti, zachycující celý jeho dosavadní život, neboť vystihnout krátce jeho složité životní etapy v jedné knize by bylo velmi nesnadné. Proto v závěru uvádí anotace dalších knih, které takto lze považovat za součást jeho autobiografické literatury. Aby ale představa o jeho životě byla ucelená, zařadil jako první kapitolu svůj stručný životní příběh. To proto, že předkládaná kniha je pouze vzpomínkou na jeho dětská a studentská léta a jen na první krůčky do dospělého života. Autor si také neodpustil nezařadit do těchto pamětí alespoň některé úvahy a zamyšlení, které postupně vznikaly, nesourodě, tak, jak mu přišly na mysl a cítil potřebu je zachytit.

Kniha je vzpomínkou na léta autorova působení v Peru, kdy jako obchodní přidělenec a vedoucí technické kanceláře při našem velvyslanectví v Limě musel zajišťovat rozvoj vědecko-technické spolupráce mezi Peru a Československem a zároveň bojoval za záchranu života své ženy Olgy, umírající na rakovinu. Je nejen ukázkou dobré úrovně peruánských léčebných postupů v této oblasti, ale i ukázkou opravdové snahy celé tehdejší československé kolonie v Limě o vytvoření optimálních podmínek pro její léčbu a bezproblematické prostředí, významně posilující její psychiku, tak důležitou právě při tomto onemocnění. Autor knihy se připravoval na roli zahraničního experta dlouhých čtrnáct let, než se v roce 1974 vydali spolu se svojí ženou Olgou a dcerou Violou vstříc osudovému naplnění jejich tužeb. Technickou kancelář se podařilo úspěšně vybudovat a její činnost přinesla a dosud přináší své ovoce. Dá se bezpochyby říci, že její uvedení v život lze považovat za počátek úspěšného rozvoje vědecko-technické spolupráce, zejména v oblastech inženýrské geologie a geotechniky a ve vodním stavitelství. Život jeho manželky Olgy se však napříč všemu úsilí nepodařilo zachránit. Po předčasném návratu do Československa podlehla této zákeřné nemoci.

Autor knihy se v roce 1967 na základě pozvání Barcelonské univerzity zúčastnil stáže na katedře geologie. Současně na univerzitě absolvoval spolu s manželkou Olgou letní kurz španělštiny, organizovaný pro zájemce z jiných zemí. Během pobytu v Barceloně oba navštívili nejen paměti-hodnosti a zajímavosti města, ale autostopem projeli i rozeklané pobřeží, Costu Bravu a navštívili benediktinský klášter Montserrat. Profesor Arribas zorganizoval pro autora několik odborných exkurzí na přehrady v Katalánsku a v knize jsou komentovány. Po skončení studijního pobytu v Barceloně se oba vydali autostopem za poznáním Španělska. Za naprosto minimální náklady projeli autostopem za 8 dní 2 528 kilometrů, navštívili Valencii, Alicante, Almérii, Motril, Granadu, Toledo, Madrid a Zaragozu. Autor popisuje nejen neuvěřitelné zážitky z cesty po Španělsku, ale jeho líčení je i dokumentem neobvyklých poměrů ve Španělsku v období Frankovy diktatury. Součástí knihy je i rejstřík navštívených míst a lokalit, bibliografie autora k danému tématu a jeho krátký životopis.

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: „Svět jeproto tak velký, aby byl poznáván“. Tato krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi. Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal odborné zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.