Libor Prudký Livres

Libor Prudký je znám jako sociolog. Tato knížečka je jeho první básnická sbírka pro tisk. Prvotina v sedmasedmdesáti letech....

Regionální analýzy jsou běžné, avšak většinou se jedná o dílčí studie. Ucelené pochopení regionů a jejich specifik je vzácné. Při zkoumání regionů prostřednictvím hodnot se nevyhneme celostnímu pohledu, i když to může být neúspěšný pokus. Zkoumání hodnot, které jsou nejen platné, ale i považované za „dobré“, je téměř sebevražedné, neboť se odchyluje od hlavního proudu sociologického poznání. S časem se však výzkumník hodnot dostává k tématům, která vyžadují analýzu základních trendů jejich změn. Periferní kraje, které jsme zkoumali, vykazují odlišnosti v hodnotové „výbavě“, což je často opomíjeno decizními centry. Často se zaměřujeme na nástroje pro „zlepšení“, aniž bychom rozuměli tomu, co obyvatelé regionů skutečně považují za hodnotné. Toto vakuum může vést k zásadním chybám. Je důležité si uvědomit, že i sociologové mohou ovlivnit události, což nás vyzývá k poznávání, které směřuje k prosazování dobrého. Tento text vznikl jako snaha poskytnout zdroje pro uvážlivější rozhodování a diskuse, které jsou nezbytné pro dosažení dobrých hodnot.

Autor tuto knihu pojal jako pokus o vyrovnání se s vlastní komunistickou minulostí. Říká, že je to "sonda, o kterou by se měl v nějaké podobě snažit každý dospělý obyvatel této země. Protože komunistické stíny dopadají na všechny. A když se jich nezbavíme, nezbavíme se ani komunismu v nás". Připomíná v této souvislosti výrok prof.Jana Sokola, že se sice rodíme s dispozicí ke svobodě, ale když se nenaučíme být svobodní, tak svoboda v této zemi nebude.

Název Sen je život se vrací k barokní hře španělského básníka Calderóna s názvem Život je sen. Ale přistupuje k tematice opačně. V tom smyslu, že sen je přímou součástí života. A žít beze snů je vlastně oloupením života o jeden z jeho snad nejpodstatnějších rozměrů. Jsou to textyz ticha a do ticha. Ke ztišení a soustředění se na hledání tajemství v zákrutách žití.

Renomovaní čeští autoři přináší první komplexní a teoreticky založený pohled na vývoj českého vysokého školství po roce 1989. S využitím konceptu "masifikacee" vysokého školství detailně analyzují základní vývojové trendy, jimiž české vysoké školství prošlo, a to v několika vzájemně propojených oblastech. Podstatné změny kapacit vysokého školství měly významné důsledky pro postavení jak studentů, tak akademických pracovníků. Tito hlavní aktéři jsou představeni jak z hlediska vnitřních charakteristik, tak i v kontextu celé společnosti.