Adriena Šimotová Livres

Rozhovor s Adrienou Šimotovou je pokusem nahlédnout do způsobu myšlení naší přední výtvarné umělkyně, neobyčejně pevné a v životě těžce zkoušené ženy. Její výtvarný rukopis je tak originální, že i v 21. století je rozeznatelná a zapamatovatelná stejně jako velcí umělci z minulého století Pablo Picasso, Andy Warhol či náš Jiří Kolář. Kniha je rozdělena do tří částí první se snaží odpovědět na otázku, jak přichází k paní Šimotové obraz a jak a kdy se s ním loučí. V druhé části rozhovor krouží kolem otázky, jak se má člověk dívat na obraz, zvlášť když je abstraktní. Třetí část pak hledá odpověď na otázky, kdo je to umělec a co lze v umění někoho naučit.

Adriena Šimotová (6. srpna 1926 – 19. května 2014) patřila k nejrespektovanějším osobnostem českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století a počátku století jedenadvacátého, získala řadu mezinárodních ocenění, její díla jsou zastoupena ve významných domácích i zahraničních sbírkách. V knize Uvnitř-vně (malá sdělení), vydané v prvním vydání v roce 1994 v nakladatelství Trigon, autorka poprvé publikovala svoji literární tvorbu prostřednictvím výboru sestaveného z krátkých úvah či jejich fragmentů, příležitostných poznámek, deníkových záznamů, vzpomínek, postřehů z cest ad.. Kniha zprostředkovává pozoruhodnou zkušenost s autorčiným myšlením, s jeho tematickou orientací, a může jedinečným způsobem přispět k obohacení a rozvinutí minulých či budoucích setkání s autorčinou výtvarnou tvorbou. Výbor zahrnuje texty z let 1976 až 1993; je doprovázen reprodukcemi drobných figurativních kreseb a skic z té doby i několika kresbami (s perforací) věnovanými poezii Vladimíra Holana. První vydání knihy Uvnitř-vně (malá sdělení) typograficky upravoval Vladislav Zadrobílek, jeho úprava je ve druhém vydání zachována.

"Kniha demlovsko-weinerovské snovosti" (Bedřich Fučík) rozšířená o prózy a fragmenty próz z pozůstalosti. K vydání připravili a ediční poznámky napsali Robert Krumphanzl a Marcel Kabát. Doslov Eva Formánková. Výtvarný doprovod Adriena Šimotová. Typografie Vladimír Nárožník.

Kniha, kterou ke příležitosti konání stejnojmenné výstavy, sestavil architekt Jan Kaplický, je koncipována jako dialog inspirace mezi dědečkem a vnukem. Přináší mnoho z díla Josefa Kaplického, sochy, fotografie plastiky, obrazy i architektonické návrhy.

Tento soubor esejů spojuje velké téma: naděje. Autor učí úctě ke každé podobě lidské naděje, protože v ní může být skryto víc, než jen cíl, k němuž se vědomě upíná - v hloubi naděje tuší žízeň po absolutnu. Naděje je zvláště aktuální téma v čase krize, kterou autor pojímá šířeji než jen krizi ekonomickou. Každá krize je však šance: právě krize v životech jednotlivců i společností, v nichž se mnohé naděje ukazují být pouhými iluzemi, umožňuje naději pročistit se a uzrát, "zamířit na hlubinu" - krize je tak kolébkou naděje. Autor polemizuje s jednostranností ateismu i povrchní náboženskosti, hlásí se k teologii, která se podobně jako Bible podobá spíše literatuře a umění vůbec originalitou stále nových reinterpretací a vnitřní bohatostí, než uzavřeným "bezrozporným" systémům pozitivistické vědy či novověkých "vědeckých ideologií".

Ilustrace Adriena Šimotová. Graf. úprava Vladislav Zadrobílek. - Poslední česky psaný text Věry Linhartové (nar. 1938, od roku 1968 žije v Paříži) evokuje příběh básníka a spisovatele Gérarda de Nerval.

Katalog byl vydán k výstavě Adrieny Šimotové v Galerii města Plzně o.p.s. v rámci IV. Mezinárodního bienále kresby Plzeň 2008.

Soubor vlastních textů Adrieny Šimotové Úvahy, dopisy, básně, rozhovory - Praha, GemaArt/OSVU, 1997. Výběr textů, redakce, úvod, komentáře Milena Slavická. 249 s. včetně 38 s. obr. příloh a dokument. fotografií v textu.

1976-1986 / Jiří Šetlík ; [doslov napsala Adriena Šimotová] Ve svých esejích z osmdesátých let autor zachytil současné české zakázané výtvarné umění, pro něž se snažil zachovat živou diskusní atmosféru. Jeho eseje tehdy kolovaly ve strojopisech mezi všemi, kdo se zajímali o české výtvarné umění. Portréty Adrieny Šimotové, Magdaleny Jetelové, Vladimíra Janouška, Čestmíra Kafky a dalších umělců patří dnes k základní literatuře o českém umění 70. a 80. let.