Marie Langer Livres

In Motherhood and Sexuality, one of Latin America's most prominent psychoanalysts interprets the sources of modern woman's unconscious conflicts. Available for the first time to an English-speaking audience, the book is as illuminating today as it was when it was first released. Marie Langer argues that economic institutions and cultural values must be altered to permit women full participation in creative and productive activities if women are to accept their maternal role without conflict or resentment. Within this context, her work presents a rare exploration of psychosomatic disorders related to female reproductive life.

Miloslav Topinka je známý a ceněný především jako originální básník. Tak trochu ve stínu této jeho tvorby však zůstává neméně pozoruhodné dílo esejistické. Kniha představuje ucelený soubor Topinkových metaliterárních textů, a to od rozsáhlých esejů publikovaných především v 60. letech v Sešitech pro literaturu až po příležitostné úvahy z let 90. Představuje tak Topinku nejen jako originálního myslitele, ale zajímavým způsobem otevírá i tvorbu autorů, o nichž píše.

Richard Weiner je jistě jednou z nejpozoruhodnějších postav české literatury 20. století. Zájem o jeho dílo se projevil především v 60. letech, kdy jeho tvorba zřetelně ovlivnila tehdejší literární pnutí, teprve v 90. letech však vychází jeho souborné dílo. I přes několik pozoruhodných reflexí Weinerova díla (zejména monografie Jindřicha Chalupeckého, studie Věry Linhartové, Lubomíra Doležela a dalších) tu nicméně stále chybí systematické uchopení jeho života a tvorby. Prvním pokusem tohoto druhu je monografie Marie Langerové, která je cenná především komplexním zpracováním Weinerovy tvorby prozaické, básnické i žurnalistické, zejména s ohledem na tematické souvislosti (např. motivy dvojníka, vyhnání z ráje atd., které se prolínají jeho prózami i básněmi) a inspirační zdroje, z nichž jeho dílo vyrůstá (např. vliv skupiny Le Grand Jeu). Organickou součástí monografie je rovněž práce se sekundární literaturou a inspirativní odkazy na autorovu korespondenci. Do knihy jsou zařazeny i reprodukce archivních materiálů, dokumentů a fotografií.

Pátý svazek díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků obsahuje čtyři sbírky z let 1978-89. V těchto sbírkách, psaných během normalizačního období, podává autor většinou obraz zpustošeného světa a ztracené lidské důstojnosti. Často pracuje s krutými, nicméně působivými motivy, které se stávají mementem lidského skonu a smrti. Šiktanc je výsostným básníkem, pro něhož je charakteristický nezaměnitelný rukopis a bohatá slovní zásoba, navíc jeho poezie vyniká zvukovou působivostí, hláskovou instrumenatcí i rytmicky výrazným veršem.

Autoři druhého svazku Poetiky literárního díla 20.století se rozhodli pozorovat a představit svůj předmět velice "zblízka", v plné jeho konkrétnosti. Detailní analýzy - například mnohovrstevnatého, všechny řečové složky aktivizujícího přediva vyprávění, jak se projevilo v jednom z Vančurových a jednom z Čapkových děl - prostředkují čtenářům živé doteky se slovesnými výtvory: průhledy do básnivé prózy, do poezie symbolismu, do tvorby avantgardy a jejích časových souputníků. Pozorně sledovány jsou též experimenty vytvářené na pomezí literatury a výtvarnictví, texty budované na principu variačních a permutačních obměn či intertextových citací.

Žijeme ve „spící společnosti“, kde se skutečný svět změnil v obrazy? A jak se na tomto výtvoru podílí umění? Snové obrazy a události odedávna podněcovaly lidskou tvořivost. Do Hnízd snění jsou vloženy úvahy o básnickém umění, o dechu a čáře, obrazech a nalezených objektech, instalacích i akcích. O rychlosti Máchově, posteli Franze Kafky, o snech Jakuba Demla i Jindřicha Štyrského, o traumatech zrození a vražedné smrti. Sen a snění nám také současné umění ukazuje nikoli jen jako produktivní obraznost, ohroženou v každé oblasti života nebezpečím ovládání, schematizace a politizace. Ale jako trhlinu, která nás otevírá vnitřnímu dynamismu a nutí změnit postoj ke skutečnosti a ve skutečnosti. Je to v „mihotavém světle“ pohyb otevírající, pohyb k otevřenosti.

Kniha sleduje dosud zcela nezpracované a nezhodnocené téma „patosu“ a „patetičnosti“ v českém umění a umělecko-estetickém myšlení tzv. protektorátních let. V popředí stojí uvažování historika umění a teoretika umělecké skupiny „Sedm v říjnu“ (1939–1941) Pavla Kropáčka (1915– 1943) a historičky a teoretičky umění Růženy Vackové (1901–1982), jejíž rozsáhlou monografi i Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), kterou se podařilo vydat krátce před autorčiným zatčením a mnohaletých vězněním, možno považovat mj. za svým způsobem mimořádný příspěvek k teorii performativity. Uvažování o patosu je zde zároveň rekonstrukcí vztahu mezi estetickým a umělecko-historickým uvažováním o umění, rekonstrukcí afektivně-emocionální zkušenosti s uměním a (est)etickým postojem ve válečných letech, téměř v duchu aischylovského pathei mathos – učit se utrpením.