Milan Syruček Livres

Cílem autora je podat svědectví na zobrazovaném procesu minulého století a tak se účastnit vytváření jeho mozaikového portrétu. Ze známých příčin je věnován posledním desetiletím Sovětského svazu a událostem, vedoucím k jeho rozpadu. Neboť autor se sám narodil v SSSR, v této zemi prožil větší část svého života a nakonec se ocitl ve finále jeho existence v epicentru politického dramatu, který skončil skonem ohromného státu. A také ještě proto, že „sovětská kapitola“, byť ne příliš dlouhá v porovnání s historickými měřítky mnoho staletí trvající existence Ruska, zanechala nesmazatelnou pečeť na obraze celého století.

Zakarpatí je nejzápadnější část Ukrajiny a region, který je díky společné historii v rámci Československa, doposud propojený s osudy mnoha Čechů. Vazby obyvatel Zakarpatí na Čechy a Moravu jsou však mnohem větší a sahají až k Velké Moravě. Součástí jednoho státu jsme byli i za Rakousko-Uherska. Zakarpatí je pro autora srdcovou záležitostí. Pocházela osud jeho první manželka, se kterou měl možnost detailně poznat, tento dodnes záhadami opředený kraj. Vydal se po stopách Nikoly Šuhaje, u kterého přináší na základě získaných dokumentů, nové, zásadní poznatky. Zvláště cenná jsou Syručkova bádání v zakarpatské historii, pátrání o původu Rusínů a rusínštiny, životě Zakarpatců v období Masarykovy první republiky a porovnání s poválečnou historií, kdy tento kraj byl jako Zakarpatská oblast připojen k Ukrajinské sovětské republice. Předtím Podkarpatská Rus zažila tisíciletou nadvládu uherského království. Zachycuje řadu svědectví, například manželky Vladislava Vančury Ludmily, Haliny Pawlowské, herce Jaroslava Marvana, Ludvíka Svobody a dalších, kteří na Zakarpatí působili. Autor nám rovněž představuje významné osobnosti tohoto kraje. Působila tu například celá malířská škola, proslavil se místní rodák řezbář Vasil Svida, který se stal národním umělcem. Přestože kniha není turistickým průvodcem, je ideální volbou pro všechny, kteří se chtějí s tímto téměř zapomenutým krajem v srdci Evropy, jenž po dvacet let patřil k Československé republice, blíže seznámit.

Historie špionážní centrály ve Švýcarsku za druhé světové války. Vikingovou linií nazývají dva francouzští novináři, autoři této reportážní, místy až románově pojaté knihy, zpravodajskou službu, organizovanou Rudolfem Rösslerem, majitelem malého nakladatelství v Luzernu, která zadruhé světové války získávala z vrchního velení wehrmachtu zprávy o připravovaných vojenských akcích a předávala je přes Švýcarsko Spojencům a především Rudé armádě. Jde podle autorů knihy včetně Rösslera o jedenáct mužů, Bavorů, protestantského vyznání, kteří se poznali za prvé světové války, jsou zapřisáhlými odpůrci nacismu a jako takoví vstupují mnozí z nich do wehrmachtu, získávají vysoké vojenské funkce a svého postavení využívají k podrytí Hitlerovy moci a později ke zmaření jeho válečných operací.

O našich jedenácti prezidentech byla napsána řada životopisů. Ale prozatím se žádný z autorů nezamýšlel nad základní otázkou: jak odpovědně si počínali při výkonu svých funkcí právě v okamžicích, kdy rozhodnutí o dalším osudu republiky bylo výlučně nebo téměř výlučně v jejich rukou. U každého z nich nastaly takové chvíle a nebyly to jen roky 1938, 1948 či 1968. Autor nabízí i možné různé varianty pro jejich rozhodování. Především se zamýšlí, jaké měli v porovnání s představou ideálního prezidenta předpoklady k výkonu svých funkcí: zda byli trestně stíháni a souzeni, nemocní, jaký měli vzdělání, jaký byl jejich vztah k ženám, k Hradu, jak byli voleni, přijímáni veřejností a uctíváni, jak zasahovali do politického dění, jak udělovali amnestie a milosti, používali právo veta, jaké zahraniční cesty vykonali. A také, jaké okolnosti, objektivní i subjektivní, hrály při tom podstatnou roli. Přináší k tomu nezbytná fakta, ale nechává na čtenáři, aby vyslovil svůj konečný soud.

Rok 2016 je rokem Françoise Mitterranda: uplývá v něm sto let od jeho narození a dvacet let od jeho smrti. Světlo světa spatřil 26. října 1916 a skonal 8. ledna 1996. Mezi těmito daty je téměř osmdesát let jeho života. Jaký byl? Byl nejen pohnutý, ale také v mnoha ohledech až dosud značně tajemný. Už jeho původ. Historici a novináři, kteří zkoumali jeho rod, dospěli k závěru, že byl vlastně vzdáleným bratrancem věčného následníka anglického trůnu, prince Charlese. Větší tajemno se skrývá v samotném Mitterrandově životopisu, a to již od jeho studentských let. Dodnes není plně objasněn atentát na jeho osobu u pařížské Observatoře. Odehrál se, nebo byl inscenován, aby zvýšil Mitterrandovu popularitu? Nebo za ním stáli vládní činitelé, aby zdiskreditovali vůdce levicové opozice? Jeho politickou kariéru provází více dosud ne zcela objasněných rozhodnutí, zákulisních jednání, skandálů jeho přívrženců. Přesto zůstával v úřadě nejdéle ze všech francouzských prezidentů… Milan Syruček zasazuje osud Françoise Mitterranda na pozadí dějin Francie 20. století a odhaluje dosud málo známá fakta jak o prezidentovi, tak o zemi, jíž vládl.

Atomové zbraně se vyvíjí a vyrábí, aby nikdy nebyly použity – takový byl slogan jaderného zbrojení mocností po druhé světové válce. Přitom stačilo málo a nemusela to být pravda. Několikrát jak sovětská, tak americká strana zvažovala možnost prvního jaderného úderu, počínaje už rokem 1949, naposledy v 80. letech minulého století. A v tomto rozmezí byl nejméně dvěstěkrát vyhlášen na jedné i druhé straně jaderný poplach, kdy se v důsledku technického či lidského selhání už začaly odpočítávat minuty před odpálením nosičů jaderných zbraní. A proč k tomu nakonec nedošlo?Nejen zodpovězení této otázky, ale také řada zajímavých informací, technických údajů a dosud nezveřejněných fakt o hrozbě atomové války čeká na čtenáře v nové knize zkušeného a renomovaného autora literatury faktu. .

Autor zpracoval šokujících čtyřiadvacet tisíc stránek amerických vládních dokumentů, odtajněných 29. května 2021 americkým Národním bezpečnostním archivem, s nímž autor spolupracuje už řadu let. Týkají se toho, kdy američtí prezidenti při mezinárodních krizích zvažovali jako první použít jadernou bombu proti SSSR a jeho socialistickým satelitům. Prvním případem byla tzv. berlínská krize v roce 1948. Na seznamu cílů byly i objekty v tehdejší Československé republice včetně Prahy. Dalšími okamžiky podobných úvah byly v době korejské a vietnamské války, suezské krize, dvojí války v Libanonu a další až do roku 1975. V knize jsou zpracována všechna i tajná jednání o tom, jaké záruky bezpečnosti a její nezávislosti poskytnou nově vzniklé Ukrajinské republice, pokud se zřekne jaderných zbraní, rozmístěných na jejím území – a v té době byla Ukrajina třetí nejsilnější jadernou mocností. Autor vychází též z osobních svědectví, protože v té době žil v Kyjevě a přátelil se s ukrajinskými prezidenty a ministrem zahraničí Anatolijem Zlenkem, který ho podrobně informoval o probíhajících jednáních i ukrajinském odporu proti takové dohodě.Odtajněné materiály se však dotýkají i let 1990 až 1994 a týkají se dokumentů a tajných jednání o tom, jak západní mocnosti ujišťovaly tehdejší ruské prezidenty Michaila Gorbačova a Borise Jelcina, že se NATO nerozšíří ani o píď směrem na východ a zajistí rovnoprávné začlenění tehdejší Ruské federace do evropských struktur včetně nabídky na členství v severoatlantickém paktu.

Nahlédněte do neuvěřitelných osudů odsouzenců k životu na zmrzlé Sibiři. Do vyhnanství sem byli posíláni poddaní nepohodlní carskému i stalinskému režimu, mezi nimiž se objevují spisovatelé jako Dostojevskij, Černyševskij, Sacharov, Solženicyn a mnozí další, stejně jako vědci, kteří zde jako vězni rýsovali projekty rozbití atomu, kosmických letů či dokonce atomové bomby. Na Sibiři se objevili i stovky Čechů a Slováků, kteří sem odešli, uprchli nebo byli vyhnáni. Na sedmdesát tisíc našich legionářů se po transsibiřské magistrále probojovalo až do Vladivostoku. Dobrovolně sem naopak odcházely ruské rodiny, které z náboženských důvodů hledaly útočiště, aby si mohly udržet svou víru: někteří z nich, jako například osmdesátiletá Agafja, na sibiřské samotě přežívají dodnes. Přijížděli sem stavitelé vodních a dalších děl, zlákaní dobrodružstvím, obrovským výdělkem a mladistvým nadšením, či geologové, pro něž Sibiř skrývá celou Mendělejevovu tabulku prvků. V jižním cípu Sibiře zahynula i devítičlenná Djatlovova expedice studentů a studentek – a stovkám expertů se dodnes nepodařilo objasnit, co způsobilo jejich smrt. To vše a ještě mnoho jiného se dočtete v této pozoruhodné knize, která Sibiř představuje tak, jak ji dosud patrně neznáte.

Co je voda? Čirá bezbarvá kapalina bez zápachu. Vyskytuje se ve 3 skupenstvích: pevném, kapalném a plynném. Je všude kolem nás i v nás. Pokrývá přes 70 % povrchu naší Země. Je základní podmínkou života, probíhají v ní veškeré chemické děje všech živých organismů - živočichů i rostlin. Bez vody bychom prostě zemřeli, bez ní nelze žít. Voda je i nejdůležitější surovinou prakticky ve všech průmyslových odvětvích a zemědělství bez ní nemůže vůbec existovat. A má spoustu mimořádných vlastností, které dosud známe jen málo, vědce nevyjímaje. PROČ neteče přímo, ale ve spirále? JAKTOŽE proudí i ve sklenici? KDE vzala paměť a schopnost vnímat emoce? ČÍM TO, že se vymyká mnoha fyzikálním zákonům? Tyto a mnohé další otázky kolem vody se rozhodl prozkoumat a popsat známý publicista dr. Milan Syruček. Vzal to důkladně a vypravil se všude tam, kde se voda vyskytuje a uplatňuje: fyzika, biologie, historie, politika, války, katastrofy, lékařství ... A dospěl až k budoucnosti lidstva, protože vody je dost, a přece je jí málo. Odhaluje a dokazuje, že ač vodu známe, přece ji dosud neznáme.

Autor nás provází posledním padesátiletím naší, evropské i světové historie pohledem očitého svědka rozhodujících událostí a autora rozhovorů s jejich hlavními aktéry, z nichž řada názorů nebyla dosud publikována. Byl hostem jak washingtonského Bílého domu, moskevského Kremlu, pařížského Elysejského paláce, tak Pražského hradu, ale také přímým účastníkem řady demonstrací a manifestací od pařížských bulvárů po Václavské náměstí. Jsou to unikátní pohledy na nejnovější historii, psané živou literární formou, které nám umožňují nahlédnout i do zákulisí takových událostí, jakými byla helsinská konference či americko-sovětské summity. Jeho přátelství s Alexandrem Dubčekem dává nahlédnout do těch okamžiků pražského jara, které dosud nebyly popsány. Autor nezůstává jen u rozhovorů v roce 1968, ale sleduje osudy svých partnerů až do dnešních dnů. Včetně jeho poslední návštěvy Francie v prosinci minulého roku a neobyčejného, nečekaného setkání, které zažil v kostele nedaleko od pařížského Severního nádraží.