Milan Holub Livres

V roce 1988 se v New Yorku potkali dva mladí muži. Oběma bylo tehdejší socialistické Československo těsné, a oba ho tehdy - byť každý na jinak dlouho - vyměnili za ulice světové metropole, na nichž bylo stejně tak možné zemřít, jako se naučit žít. Svůj americký sen se pokoušeli najít spolu s tisíci dalších snílků, jejichž příběhy první z obou přátel zapomněl a druhý je fotografoval. Po více než čtvrtstoletí se dnes respektovaný skaut evropských fotbalových klubů Milan Holub ke svým "zapomenutým" zážitkům z New Yorku vrací. V knize s názvem „Osmaosmdesátá“ najdete jeho čtyřiadvacet povídek nejen z ulic Manhattanu. V publikaci dostávají stejný prostor i autentické, černobílé snímky druhého z tehdejších mladých mužů - Jana Šibíka. Ten svým objektivem nejprve zdokumentoval konec komunismu a potom se vrhl na všechny slzy světa... Za svou tvorbu byl oceněn v soutěžích Czech Press Photo, World Press Photo a Fuji Press Photographer. Reprezentativní knihu vydává Klub přátel Josefa Masopusta ve spolupráci s nakladatelstvím Radioservis

Vzory rozhodnutí a úkonů soudů všech tří stupňů v občanském soudním řízení ve věcech občanskoprávních, obchodních (včetně konkursu a vyrovnání), rodinných, pracovních, dědických, exekučních, správních.

Tento příběh se odehrál kdysi dávno. Ale zase to není tak dávno, abyste se nemohli zeptat těch, co mají lepší paměť, jak to tehdy bylo. Dozvíte se, že všechno bylo úplně jinak. Kamarádi, ideály, kurvy, fízlové, pravda a láska, chlast slast, hory, touha po svobodě, čest, nabroušený nůž, pád ze skály a hvězdy nad hlavou. Nejen o tom všem je DušaN moja.

"Muzeum srebrenického masakru najdete v Sarajevu v prvním patře v boční ulici kousek od kostela. Byl jsem tam po několikáté. Koukám se na fotky. Odcházím pokaždé, když přijde někdo, kdo ví, co na těch fotkách je. Poprvé to byla německy mluvící partička. Nerozuměl jsem jim, ale jedné z dívek jsem viděl na očích bolest až do konce světa, až na samý okraj člověka, bolest, která nikdy nepřejde. Přítel ji objal. Ostatní si ničeho nevšimli. Viděli jsme to jen já a on. Podíval se na mne. Sklopil jsem oči. Možná si chlapec myslí, že potkal někoho, kdo v muzeu nebyl jen tak náhodou, protože se zrovna nudí a nemá nic jiného na práci. Jak víte, neměl pravdu. Na práci toho sice opravdu moc nemám, ale nenudím se. Jen se snažím poznat, co vy lidi jste zač a kde se to ve vás bere."