Kniha Touha jako píseň, kterou napsala Libuše Flegelová, je o dívce jménem Blanka, která byla trochu snivá a svýma krásnýma očima sála do sebe všechen ruch, život kolem sebe. Do jejich městečka občas zavítali různé kočovné divadelní společnosti a rodiče vždy brávali děti na představení. Tak se před dívkou pomalu otvírala cesta k umění a ona se rozhodovala, že po ní půjde. Tvrdila rodičům: "Až budu velká, stanu se herečkou.
Vše začalo ve dvacátých letech dvacátého století, v době kdy se Česká republika rozvíjela. Lidé po válce byli plni elánu a chuti do práce, radovali se ze života. Do malého městečka na severu Čech přijel ke svému strýci Hanuš Málek. Mladík vystudoval lékařství a ještě než se měl vrhnout, jak se vyjádřil, „do víru života“, chtěl prožít hezké léto. Od září totiž měl nastoupit v Praze v nemocnici, ale trochu váhal, jestli nemá mít vlastní ordinaci. Přes léto si chtěl vše ujasnit. Hanušova snoubenka Alena Pařízková v té době odjížděla s rodiči na jih do Dubrovníku. Před tím, než Hanuš Prahu opustil, setkal se s Alenou na nábřeží poblíž Národního divadla. Mladí lidé si hleděli do očí, hezká blondýnka se usmívala: „Docela se těším k moři. Jenže se spolu dva měsíce neuvidíme.“ „To máš pravdu,“ povzdechl Hanuš a sevřel dívku do náruče, políbil ji na ústa. Prošel kolem nich jakýsi starý pán, ohlédl se po mladých lidech a zakroutil hlavou: „To je dnes mládež, líbají se už i na ulici.“