Nejnovější učebnice práva Evropské unie byla vytvořena kolektivem renomovaných autorů z kateder evropského práva právnických fakult Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity, včetně českých soudců Soudního dvora EU a Tribunálu. Učebnice se zaměřuje na propojení teoretických poznatků s praktickými zkušenostmi unijního právního řádu v českých podmínkách. Je strukturována tak, aby usnadnila studentům orientaci v komplexním právu EU, přičemž vychází z klasického členění na obecnou a zvláštní část, případně na hmotněprávní a procesní.
Obecná část se věnuje vztahu práva EU k vnitrostátnímu a mezinárodnímu právu a pramenům unijního práva. Klíčovou součástí je institucionální právo, které je důležitým stavebním kamenem EU. Hmotněprávní část je rozdělena na okruh právních vztahů s ekonomickým prvkem (vnitřní trh, hospodářská soutěž, hospodářská a měnová unie) a na okruh s občanským prvkem (občanství EU, základní práva a svobody, prostor svobody, bezpečnosti a práva). Procesní část se zaměřuje na soudní soustavu Unie a soudní ochranu prostřednictvím vnitrostátních a unijních soudů, včetně průběhu řízení před těmito soudy.
Velmoci hrály ve 20. století důležitou roli, a to jak při utváření norem
mezinárodního práva, tak při jeho uplatňování a dohledu nad jeho dodržováním.
Svůj klíčový vliv uplatnily také v procesu krystalizace československého
národa i jeho politického sebeurčení a u zrodu československého státu, na
pozadí jimi řízené dezintegrace Rakouska-Uherska. Své představy mladému
národnímu státu sdělily v tzv. Malé saintgermainské smlouvě, kterou s ním po
1. světové válce uzavřely. Velmocenské normativní poselství se nicméně
dramaticky míjelo s názory českých a slovenských politických sil. Tato
diskrepance negativně poznamenala pozici Československa v jeho pozdějších
konfliktech s výbojným, antisystémovým nacistickým Německem a hegemonistickým
Sovětským svazem. V obou případech čelilo Československo hrubým porušením
mezinárodního práva, s nimiž se v rámci svých možností muselo vypořádat.
Následná mezinárodněprávní kvalifikace obou konfliktních situací i chování
jedné či druhé útočné velmoci Československem byla však poznamenána
schematičností, politickou utilitárností i dobovými ideologickými kánony a v
důsledku toho inkoherencí a určitou ublíženeckou sebestředností. Promítal se
do ní imperativně pociťovaný politický zájem obhájit před mezinárodním
společenstvím vnitrostátněprávní tezi kontinuity nezávislého československého
státu, jemuž se musely podřídit mezinárodněprávní vývody. Realitu měla překrýt
nebývale rozsáhlá právní fikce, v níž se ukryly celé roky, ba desetiletí
československých dějin, i fatální selhání tehdejších národních elit. V souladu
s tím prosazovala československá pozice bezvýhradnou počáteční neplatnost a
právní neexistenci relevantních mezinárodních smluv, a to Mnichovské dohody
(1938) i Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území
Československa (1968), jež v mezinárodním prostředí rezonovala s velkými
obtížemi a nevedla ani k jasnému popisu protiprávního chování agresivní
velmoci i následků takového chování. Na rozdíl od současné historické
literatury, která se s předlistopadovými analýzami dějinných zlomových
událostí v Československu věcně vypořádala a korigovala je, česká ani
slovenská literatura mezinárodního práva to dosud neučinila. Mají být proto i
nyní obhajovány, tradovány a vyučovány teze, které vycházejí z poměrů, v nichž
mezinárodní právo představovalo pouhý nástroj v rukou totalitních ideologů a
politiků? Kniha na tuto otázku odpovídá záporně a předkládá k zavedeným tezím
kritickou alternativu.
