Václav Maxmilián Livres

Zkoumání podstaty estetických prožitků v díle francouzského modernisty Hledání ztraceného času Marcela Prousta představuje už sto let výzvu nejen pro badatele, ale především pro čtenáře, kterým je jeho extrémní rozsah často nezdolatelnou překážkou. Stejně jako jiní modernističtí spisovatelé (T. Mann, V. Woolfová, R. Musil) i Proust ve svém románu totiž zkoumá odlišné pojetí lidské zkušenosti než jeho předchůdci. Tyto skutečnosti upoutávají jeho pozornost a kradou jeho vědomí, které se nechává unášet hledáním podstaty prožívané reality. Václav Maxmilián analyzuje Proustovo vrcholné dílo s ohledem na otázky obecné estetiky. Předmětem autorova zájmu jsou především ona zastavení a prožitky, kdy se vypravěč snaží nahlédnout svou životní zkušenost v reflexi estetických vjemů. Kniha si klade za cíl nejen pomoci čtenáři seznámit se s Proustovým rozsáhlým a komplikovaným románem, ale také posloužit jako úvod do estetiky coby obecné teorie vnímání.

Václav Maxmilián stejně jako v prvotině Meziměstí (Host, 2016) i ve druhé sbírce Pobřeží tematizuje rytmus města, jeho zvuky i jeho vůně. Zdánlivá reálnost obrazů přechází do snění, vybízí k putování po jiných krajinách, místech – kdy se třeba z jednoho pohledu do zahrady dostáváme k prvotnímu poznávání světa či ke vzdálené vzpomínce. Jsme zamilovaní a zároveň oscilujeme na hranách blaženosti stejně jako opuštění (oddíl Triste). Pohybujeme se ve světech splývavých a amorfních, plyneme v proudu vědomí.

V povídkovém souboru Nové byty, nové pokoje nás Václav Maxmilián zavádí do světa, který se vzpírá jednoznačnému vymezení a jednotlivé popisy situací jako by si uchovávaly zvláštní tajemství: komunikují spolu, nebo je to jen iluze? Postavy jako by se navzájem zrcadlily a měnily si jména pouze jako masky, jejich životy se překrývají aprostupují, ale jejich diskuze začínají a končí, aniž by měly šanci přerůst samy sebe a proměnit se v celistvý příběh, který by jim vzal svobodu. Neodehrává se to všechno nakonec ve stejném městě? Nebo dokonce ve stejném domě? „Současná obsese dobově a místně situovanými příběhy (ať už v české nebo světové literatuře) snad nechává místo i takovému abstraktnímu psaní, o něž se tady pokouším,“ říká o svém záměru autor.

Autor (nar. 1987) je básník a prozaik. Doposud publikoval v časopisech Host, Tvar, Pandora, Protimluv aj. Do kulturních magazínů píše recenze na knihy a komiksy. Na FF MU v Brně studuje bohemistiku a estetiku. Jeho první sbírku uvozují verše Louise Aragona: „Všechny hrozné pohromy hrozí tomu, kdo se ožení s vílou / a chce s ní jít do krajin, jež nenajdeme na žádné mapě“; a skutečně - meziměstí je u něj předobrazem pro všechny proluky a „slepé skvrny“ našeho bytí. Na konci cest nejsou cíle, ale vždy jen přístavy, krátká zastavení před další cestou. Meziměstí je pokusem o rozrušování jistot poezie, paradoxně jemným pokoušením prošlapaných cest.