V knížce je shrnuto sedm, v letech 1958–1962 porůznu otištěných kapitol o humoru a satiře. Obírají se jejich teorií i praxí a na příkladech z literatury soudobé i historické, domácí i cizí, ukazují jejich rozmanité podoby a způsoby využití a dokládají, že s komičnem se prakticky setkáme ve všech literárních odrůdách a žánrech a že "poeticky a s čistým úsměvem lze i nadávat".
Umělecké dílo jako „náhražkový“ život, umění jako prostředek, který má přivést člověka do rovnováhy s jeho okolím – také v tom je částečné poznání podstaty umění a jeho nezbytnosti. Ale protože ani v nejvyspělejší společnosti nemůžeme čekat dokonalou a permanentní rovnováhu člověka a jeho okolí, vidíme v tom záruku, že umění, které bylo nepostradatelné v minulosti, zůstane pro člověka nepostradatelné i nadále. Je-li však umění jen náhražkou, dá se v něm rozeznat hlubší vztah člověka ke světu? A můžeme vůbec shrnout jeho funkci do jediné poučky? Nemá uspokojovat různé, měnící se potřeby? A když zjistíme, uvažujeme-li o jeho původu, jeho původní funkci: nezměnila se při proměnách společnosti tato funkce, nevytvořily se fuknce nové? Také na takové otázky, s přesvědčením, že umění bylo, je a zůstane nepostradatelné, se ve své práci o smyslu nejen výtvarného umění, jež sklidila obrovský ohlas na celém světě a odborná kritika ji svého času označila za jednu z nejlepších kulturně historických publikací, snaží nalézt odpovědi kunsthistorik a estetik Ernst Fischer.
Tematicky různorodé studie přibližují myšlenkový odkaz českého estetika.
Vydáno při příležitosti konference Oles Sus redivivus.