Filip Jaroš Livres

Osobnost a dílo Adolfa Portmanna (1897–1982) inspiruje již několik generací českých biologických myslitelů. Po módě genetického determinismu se v dnešní teoretické biologii opět obnovuje zájem o ohledávání filosofického základu, ze kterého čerpají vědy o živém. Právě v tomto kontextu je třeba přistoupit k Portmannovu klíčovému pojmu niternosti: organismus je pochopen jako autonomně jednající aktér prožívající své okolí, nikoliv jako sofistikovaný mechanismus či výsledek darwinistických selekčních procesů. Originalita Portmannovy „bazální antropologie“ pak spočívá v tom, že ačkoliv přistupuje k člověku biologickými prostředky, daří se jí vykázat jeho jedinečnost mezi ostatními organismy. Portmann je podnětným myslitelem rovněž pro filosofy, neboť názorně ukazuje, jak je možné ve spojitosti s husserlovským diktem „návratu k jevům“ skloubit smyslové vnímání s erudicí empirické biologie. Živá bytost vystupuje před člověkem jako tajemství, její estetická stránka ho nakonec dovádí k uvědomění, že biologie citlivá k projevům niternosti nemůže být čistě přírodní vědou.

Jaká zvířata jsou všeobecně považována za krásná a jaká za ošklivá? Jaký vliv má posouzení krásy či ošklivosti na zastoupení daného druhu v zoologických zahradách a v posledku na jeho ochranu? Jakým způsobem lze vysvětlit samotný vznik esteticky výrazných součástí vzhledu želv, motýlů či kočkovitých šelem? Jak se vyvíjelo a jaký vliv mělo vnímání a posuzování zvířecí krásy na pojímání či utváření člověku vlastní "lidské přirozenosti"? Jaké faktory se podílejí na posuzování, popřípadě přehodnocování estetických hodnot zvířat? A existuje rozdíl v estetickém oceňování divokého zvířete a zvířete chovaného v zajetí, a pokud ano, jak jej lze vysvětlit? Jednotlivé kapitoly knihy Krása a zvíře předkládají možné odpovědi na uvedené otázky, v celé knize se pak vzájemně střetávají, prolínají a potvrzují výsledky zkoumání přírodních věd na jedné straně a estetické teorie či filozofické reflexe obecně na straně druhé.