Jiří Klůc Livres

Kniha pojednává o životních osudech majora Ervína Hoidy, který v současnosti žije pozapomenutý nedaleko Liverpoolu. Publikace vychází u příležitosti jeho jubilejních 105. narozenin. Ervín Hoida prošel boji 2. světové války a osobně znal parašutisty Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Po německé okupaci Ostravy v březnu 1939 se dostal dramatickou cestou přes fašistickou Itálii až na jih Francie. Dobrovolně vstoupil do čs. zahraniční armády a na jaře 1940 se jako příslušník pěchoty zúčastnil ústupových bojů. Úspěšně byl evakuován na Britské ostrovy, kde měl absolvovat výcvik pro vysazení v okupované vlasti. Z toho však sešlo. Seznámil se s britskou občankou a oženil se. Místo toho se jako řidič tanku Čs. samostatné obrněné brigády v letech 1944-45 podílel na obléhání nacisty okupovaného francouzského přístavu Dunkerque. Ervín Hoida je dnes posledním veteránem, co prošel celou anabázi Čechoslováků na západní frontě. Posledním pamětníkem bojů o Francii v roce 1940. Posledním spolubojovníkem budoucích parašutistů Gabčíka s Kubišem. Je posledním hrdinou.

Česká republika si svých válečných veteránů váží. V posledních 20 letech probíhá každoročně celá řada vzpomínkových akcí u příležitosti Dne válečných veteránů 11. listopadu, který byl dokonce vládou České republiky oficiálně označen za významný den. Přesto mezi námi stále žijí hrdinové druhé světové války, jejichžosudy jsou zatím neznámé. Historik Jiří Klůc ve své nové knize veřejnosti vůbec poprvé odhaluje čtyři zcela neznámé příběhy posledních žijících zapomenutých válečných veteránů. Kniha odhaluje čtyři doposud neznámé příběhy posledních žijících veteránů: Miroslav Bernat (*1924) se jako Volyňský Čech v březnu 1944 dobrovolně přihlásil do čs. zahraniční armády. Byl raněn v bitvě na Dukle, později osvobozoval východní Slovensko. Na frontě bojoval společně s tatínkem, ruským legionářem. Marie Michajlovičová (*1921) sloužila jako spojařka u 1. čs. samostatné tankové brigády. Vyznamenala se v bojích na Dukle a zúčastnila se i Ostravskoopavské operace. Ladislav Sládek (*1928) zažil okupaci jižního Slovenska Maďarskem. Hrozila mu služba v maďarské polovojenské organizaci Levente, uprchl proto z domova a přidal se k jednotkám Rudé armády. S tou pak osvobozoval Budapešť. Vladimír Stránský (*1928) byl v 16 letech jedním z nejmladších průzkumníků 1. čs. armádního sboru v SSSR. Prošel krvavými boji na Dukle, kde přišel o svého milovaného tatínka.

Kniha přináší první ucelený pohled na osud jednoho z nejvýznamnějších příslušníků čs. zahraničního odboje kapitána Otakara Jaroše. Díky více než 150 unikátním a nikdy nepublikovaným fotografiím z jeho předválečného života má kniha za cíl ukázat pravou tvář mladého vlastence, člena Sokola, Junáka i sportovce, který se stal po druhé světové válce jedním z komunistických symbolů boje proti nacismu. V první části knihy je hlavní důraz kladen na jeho život v Lounech a poté na Mělníku, autor připomíná i osud Jarošova vzoru, strýce, legionáře a generála Františka Konopáska popraveného v roce 1943 nacisty. Dále je v knize popsána vojenská kariéra Otakara Jaroše od absolvování akademie v Hranicích, po odchod do zahraničí a život v Sovětském svazu. Zvláštní důraz je kladen na jeho působení v československé jednotce v SSSR a boj u Sokolova. Druhá část knihy se věnuje poválečnému odkazu kapitána Jaroše a je zároveň unikátním souhrnem všech různých spojitostí od pomníků až po názvy ulic prvního československého hrdiny Sovětského svazu.

Kniha přináší dosud neznámé informace týkající se prvního bojového vystoupení čs. vojáků na východní frontě u Sokolova v březnu 1943. V první části knihy je hlavní důraz kladen na počátky odboje v Polsku, internaci Čechoslováků v SSSR a zejména na vojenské a politické pozadí organizování Československé vojenské jednotky v Buzuluku a boj o Sokolovo. Kniha podává také první ucelený přehled detailního popisu nasazení nepřítele - vojáků 6. tankové divize Wehrmachtu a jejich ztrát. Autor se věnuje i otázce čs. zajatců. Ve druhé části se zabývá poválečnými osudy bojovníků od Sokolova nebo odkazem boje o Sokolovo nejen v armádě, ale i v kultuře. Přibližuje i personální a propagandistické spojitosti se západočeským Sokolovem, který byl přejmenován z německého Falknov na český název právě u příležitosti 5. výročí bitvy u Sokolova. Knihu doplňují bohaté přílohy a přibližně 250 převážně nepublikovaných fotografií. Autor využil domácích i zahraničních archivních materiálů, aby podal co nejpřesnější obraz bitvy.

Píše se 17. květen 1945. Koná se slavnostní přehlídka Svobodovy jednotky. Defilé Prahou směřuje z Václavského na Staroměstské náměstí. Přihlíží i prezident Edvard Beneš. Ve věži jednoho z obrněných aut stojí také Josef Müller. Salutuje přihlížejícím Pražanům, kteří obklopují jeho vozidlo. Lidé oslavují konec války. Nikdo z nich nemůže znát pocity mladého poručíka. Nikdo z nich nemůže vědět, že tento hubený důstojník s několika medailemi na hrudi, je ve skutečnosti maďarský Žid, který v době útěku z pracovního tábora vážil 42 kilo. Lidé netuší, že o českém národě toho moc neví a že až do poloviny května 1943, kdy na území Sovětského svazu vstoupil do řad čs. armády, aby bojoval proti Němcům, neuměl ani slovo česky…