Josef Bolf Livres

Rozsáhlá vázaná publikace shrnující dosavadní umělcovu tvorbu s autorskou přílohou. „Každý večer se několik miliónů lidí se zájmem dívá, jak dvěma desítkám rodin řeka vyplavila sklep, nebo pozoruje auto, namotané na strom u cesty, ve kterém všichni cestující zahynuli. Drobné katastrofy občas nahradí velká, pokud možno obtížně představitelná hrozba: malárií nakažení komáři nebo šílenci vkládající žiletky do kojeneckých výživ. Jako kdyby naše civilizace potřebovala nové a nové důvody ke strachu, stále hledá nepřátele a scénáře možných katastrofických situací. Jsme pečliví pozorovatelé vzdálených neštěstí. Podobné zprávy nám přinášejí aspoň dočasný pocit jistoty.“

Česko-anglický katalog vydaný ke stejnojmenné výstavě v Národní galerii Praha konané ve Veletržním paláci ve dnech 20. září 2019 – 5. ledna 2020. Název výstavy převzatý ze stejnojmenného sci-fi románu Ludvíka Součka, který Josef Bolf četl v dětství, odkazuje ke škrábání obrazů do vosku natřeného černou tuší. Jeden z nejosobitějších současných českých malířů se tak v Národní galerii vrátil k technice, kterou před skoro deseti lety víceméně opustil, a kombinuje ji s vystavenými animacemi nebo kolážemi vrstvenými na skleněné desky. Doprovodná publikace adekvátně technice i námětům potemněla, z obrazové části černá prosákla do celé knihy. Obrazy z tmavé plochy vystupují na nehlazeném papíře v úvodu, i pod lakem ve vlastním katalogu. Jinak klidné, klasické uspořádání knihy (a její úzkostné čtenáře) narušují jen obrázky posouvající se neuroticky do textu a dva prázdné černé obdélníky namísto obrázků, mezery v celkovém obrazu autobiografického, ale plachého umělce. Ve stříbrné obálce katalogu se odrážejí pokřivené tvary a zrcadlová stěna, která na ochozu prvního patra veletržního paláce pojala Bolfovu ,site specific‘ kresbu i kurátorský text Otto M. Urbana. Umělce zvlášť reflektuje třiadvacet desek s předtištěným černým obdélníkem, které osobně vyškrábal.

Cílem výstavy je sledování tendence současné české malby, která se zaměřuje na figurální náměty a vychází z neoexpresionismu různých tradic, přičemž vnáší do malby obsesivní, existenciální a emocionální témata. Lubomír Typlt, který studoval na Kunstakademie v Düsseldorfu, přináší do své tvorby bohaté zkušenosti. Vladimír Skrepl, vedoucí ateliéru Malba II na AVU v Praze, reaguje na „Neue Wilde“ a jeho autentická a nepředvídatelná díla neustále překračují tematické a stylové hranice. Josef Bolf, finalista ceny Jindřicha Chalupeckého, remixuje komiksová vyprávění a techniky z dětských knih, čímž vyjadřuje osobní emoce spojené s autodestrukcí a smrtí. Luděk Rathouský, člen umělecké skupiny Rafani, reflektuje aktuální společenskou situaci a dění na umělecké scéně v paradokumentární poloze. V dílech všech čtyř autorů se projevuje vzájemné postavení kresby a malby, obě média jsou na obrazové ploše vyvážená. Projekt se snaží propojit umělce z různých prostředí, kteří dosud spolu nevystavovali, a zároveň hledá spojení mezi českým a německým kulturním kontextem. Všichni autoři usilují o překračování vlastních limitů a hledání nových možností ve své tvorbě.

Transcedentální příběh emzáků v reálném světě – ač trochu jiném, než ho známe my – a v říši smrti, kde dochází k neuvěřitelným odhalením na cestě duše po destrukci její fyzické schránky.

Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí "oddych" ve virtuálním světě zvaném "Dorma" (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na "svět předtím", na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů "Ústředí" a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti. Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.

Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu – Oskara – vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie, nadsázky i melancholické grotesknosti. Stručně řečeno: náš nejpopulárnější spisovatel je zpátky ve hře.