Juan Rodolfo Wilcock Livres

Filipínský telepat, který vyvolá záchvaty glosolálie mezi účastníky kongresu; utopista usilující navrátit lidstvo do alžbětinské doby; chirurg, jenž pouhou silou vůle krystalizuje kuchyňskou sůl do formy kuřete; katalánský divadelní režisér, který v Oxfordu inscenuje Wittgensteinova Filozofická zkoumání – to je jen několik portrétů z Wilcockovy galerie bizarních postav, jimž se daří pomocí vědeckých postupů, přesvědčivých argumentů a zdravé intuice přiblížit nefalšovanému šílenství lidského rozumu. Jejich úsilí je podáno s takovou přesností a uvěřitelností, až čtenář ztrácí jistotu, zda nejde o skutečné postavy našeho čím dál tím podivnějšího světa.

La vida de Frank Cairnes cambió en apenas unos segundos cuando un día su hijo de seis años fue arrollado por un coche que inmediatamente se dio a la fuga. Nadie vio nada y el pequeño murió al instante. Ahora Frank Cairnes tiene un único objetivo que cumplir en este mundo: averiguar quién conducía el automóvil, encontrarlo y asesinarlo para vengar la muerte de su hijo. Para conseguirlo, se valdrá de las ventajas que le proporciona ser un escritor de novelas policíacas de éxito, cuya identidad real nadie conoce, ya que firma sus obras con el seudónimo de Felix Lane. Poco a poco, su investigación avanza y su plan empieza a tomar forma, pero una cosa es proyectar una venganza y otra muy diferente llevarla a cabo. "La bestia debe morir" se inicia con un diario en el que un padre arrebatado por el dolor confiesa sin embarazo su sed de venganza y a continuación desarrolla una ingeniosa trama que la convierten en la mejor y más elegante novela de Nicholas Blake y su personaje de ficción, el detective Nigel Strangeways. «Un relato emocionante con un giro brillante al final.» The Spectator «El más intenso de los thrillers de Blake, La bestia debe morir, aún impresiona como una de las más oscuras e irresistibles novelas psicológicas.» The Times

»Die italienische Lyrik verdankt Wilcock Gedichte, die philosophische Alltagsweisheiten geistreich verspotten oder sich ernsthaft mit der Metaphysik des Todes auseinandersetzen. Unter dem deutschen Titel ›Italienisches Liederbuch‹ wagte Wilcock sich sogar an ein Buch mit Liebesliedern, das die traditionelle Form des ›Canzoniere d’amore‹ mit überraschend modernen Inhalten füllt« (Annette Kopetzki). Es handelt sich bei den Texten um einen echten »canzoniere amoroso«. Es gibt zwar keinen Hinweis auf das Geschlecht der geliebten Person, aber das Motto des Zyklus, eine Zeile aus einem Gedicht von Michelangelo Buonarotti, gibt zu verstehen, daß der Zyklus einem Knaben gewidmet ist. Was die Texte aber so besonders anziehend macht, sind die Unbekümmertheit, die kalkulierte, mutwillig unernste Übertreibung, der fast pubertäre Übermut des poetischen Diskurses – Haltungen, die, als solche im Augenblick des Aussprechens schon ironisiert, sich flugs relativierend, augenzwinkernd zurücknehmen.