Markéta Hajská Livres

Albína zachycuje příběh pětačtyřicetileté ženy, která prožila většinu svého života v romských osadách na východním Slovensku. Hlavní dějová linka začíná během povodní v roce 1998. Albína v té době žije se svým mužem a sedmi dětmi v osadě Hermanovce, která je povodněmi také postižena. Do této osady přijíždí český humanitární pracovník Karel. Karel a Albína se do sebe brzy zamilují. Ve snaze o co nejúplnější obraz dalších událostí se v poslední části knihy střídají pohledy čtyř aktérů příběhu. Nabízí se tak skeptický pohled Jardy, Karlova přítele, který v Hermanovcích prováděl antropologický výzkum, s romantizujícím a přejícím postojem Kláry, tehdejší Jardovy studentky.

Kniha vznikla v rámci projektu "Hlasy ohrožených dětí" Tereza o svém původu neví téměř nic a co si pamatuje, žije šťastně ve své adoptivní rodině učitelky hry na klavír a evangelického pastora. Problémy nastanou ve škole. Tereza má potíže s učením, které jí nejde, a se spolužáky, kteří ji mezi sebe jako cikánku nechtějí vzít. To vše Tereza s láskyplnou podporou své rodiny překoná. To se ale už blíží puberta a Tereza tápe, kdo vlastně je. Setkává se poprvé s Romy a odpovídá na otázku, proč se od nich straní. Začíná chodit na párty, zažívá první lásku. Přicházejí první průšvihy… Tereze je dvacet čtyři let a my se spolu s ní probíráme rok po roce jejím životem a kromě hezkých chvil se dozvídáme také o potížích, kterým čelí děti, které stejně jako Tereza strávily rané dětství v ústavní výchově

Přestože se Honza natrvalo dostal do dětského domova v pěti letech, na svou rodinu si nepamatuje. Vzpomíná: Jako kdybych se narodil v šesti letech. Tam v tom prvním ústavu, tam snad nebyli vůbec dospělí , jen samý děti. Honza se dětí stranil, měl potíže se soustředěním, záchvaty vzteku a později s útěky. Do ústavu s přísnější kontrolou byl umístěn už v osmi letech a následně byl přeřazen ještě několikrát. S Honzou se propadneme do odcizené rutiny ústavů, kde fungoval řád založený na odměnách a ještě spíš trestech. Do světa dětských rvaček i šikany, ale i přátelství a dobrodružných objevitelských výprav. Později budeme mít možnost sledovat Honzův odchod na vytouženou svobodu. Nahlédneme také do Honzova vnitřního světa: spatříme boje, které svádí se svými démony, i neutuchající touhu po naplnění snu: vést obyčejný život.

Keva je mozaikou vzpomínek, úvah, přání a výpovědí dvacetileté Romky z pražského Smíchova. Keva tráví páteční večery po týdenní práci v panerii na diskotékách, a když nejde v sobotu s kamarádkami do hospody, pustí si doma svůj oblíbený film. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků má však Keva jako dítě z mnohapočetné romské rodiny, se kterou prožila většinu života na „špatných adresách“, větší pojem o tom, jakou cenu platí lidé s nízkou kvalifikací za to, aby se udrželi nad sociálním dnem. Sama od sebe by ale Keva o těchto ani o jiných s tím souvisejících věcech zřejmě nemluvila.

Lili je patnáctiletá dívka, která studuje na gymnáziu a navštěvuje řadu kroužků, i když nejraději by byla déle venku. S činorodou mámou se občas pohádá, umí se ale také usmířit. Sem, do pěstounské rodiny, v níž se příběh odehrává, se Lili dostala z dětského domova ve svých deseti letech. V komiksu se otevírají témata jako vytržení z původní rodiny, která svou péči o Lili zanedbávala, strádání v dětském domově nebo kontakt s rodiči. Lili se ve vyprávění střídá se svou pěstounskou mámou. Zatímco Lili povídá hlavně o tom, co bezprostředně zažívá se svými kamarádkami, ve škole a na Facebooku, její máma hovoří hlavně o Lili a své zkušenosti s pěstounstvím. Vypráví o společných úspěších, úsměvných chvílích i o krizových momentech, kterými rodina prošla. Je to příběh dvou silných moudrých žen, kterým se daří, byť někdy škobrtavě, jít společnou cestou. Je to také příběh o ceně újmy, jež vznikla odtržením dítěte od matky, a která musí být i při sebemoudřejší správě věcí placena.

Sborníček V jiném domově představuje výbor textů ze stejnojmenné soutěže, vyhlášené v minulém roce spolkem Ašta šmé. Soutěže se se svými texty účastnili desítky dětí i dospělých z různých koutů České republiky. Všechna vyprávění mají společné téma: osudy dětí, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve své původní rodině. Některé příběhy nám o sobě napsaly děti z pěstounské péče, jiné děti z dětských domovů, adoptované děti, anebo také děti z výchovných ústavů. Své příběhy vyprávěli také pěstouni, anebo třeba děti rodičů, kteří vyrostli v ústavu. Sborník vytváří mozaika textů popisujících různorodé zkušenosti, které vám přiblíží svět ohrožených dětí jejich očima a život s nimi z co největší blízkosti. Sborník ilustruje Františka Loubat.