Jindřich Sahulka Livres

Úspěšný právník Mirek Borovička se právě vypracoval mezi elitu advokacie. Vděčí za to své intuici a šestému smyslu nic nepřehlédnout a vše patřičně využít. On své soudní bitvy neprohrává. Je na vrcholu a hodlá se tam udržet. Dokud nepřevezme zastupování zahraniční nadnárodní společnosti. Bez varování a zdánlivě bez jakýchkoliv souvislostí je náhle přenesen v čase o čtyři sta let do minulosti. Ke dvoru jeho milosti pana Petra Voka z Rožmberka. Překvapeni a zaskočeni setkáním jsou oba. Borovička i Petr Vok. Zatímco Mirek začíná pátrat po důvodu své nechtěné cesty časem, Petr Vok odmítá uvěřit tomu, že jeho hostem je člověk z budoucnosti. Borovička při tom zjišťuje, že právo a spravedlnost jsou zcela odlišné pojmy. Jsou si vzdálené a cizí napříč staletími. Dochází k závěru, že skutečnou spravedlnost, má každý člověk ve svých rukou. Román Advokátem Petra Voka je první částí trilogie. Knížka je již druhým vydáním a to i navzdory tomu, že všechna velká nakladatelství v tomto státě odmítla příběh vydat. Nejmenuji se totiž ani Václav Klaus, ani TerryPratchett, ani Joanne K. Rowlingová.Dokonce nejsem ani celebrita. Jinými slovy nebylo jméno autora pro žádného z vydavatelů dostatečnou zárukou prodejnosti.Jsem rád, že si čtenáři zjevně mysleli opak. Tímto tedy děkuji všem, kterým se tento první díl líbil natolik, že se již po roce dočkal druhého vydání.

Vztek je špatný rádce. To u Mirka z Rožmberka platí dvojnásob. Nezbývá mu, než se znovu vydat proti proudu času a napravit vše co pokazil. Přijíždí do rudolfínské Prahy, aby pomohl Petru Vokovi zbavit se břemena dluhů a hlavně aby nalezl to, co svou nerozvážností ztratil. Jak se zdá jeho jedinou nadějí je císař Rudolf II. Rozehrává odvážnou hru, která může skončit všelijak. Záhy však zjišťuje, že záchrana rožmberského dominia není tím hlavním, co má osudem předurčeno. Objevuje v sobě schopnosti, které jsou ostatním lidem odepřeny, a také zjišťuje, že má na své straně velmi mocné spojence. Konečné řešení je však na něm, protože jeho úkol za něho nikdo jiný nemůže splnit. Příběh volně navazuje na knížku Advokátem Petra Voka a je druhou částí trilogie.

Když jsem začal shromažďovat pověsti Plánska, najednou jsem zjistil, že dnes už není nijak vymezeno. Během historicky krátké doby se několikrát změnily hranice krajů. Z bývalého kraje Západočeského se stal Plzeňský a Karlovarský. Od časů C&K monarchie se několikrát změnily okresy. Tenhle statut si mezi sebou střídavě předávaly Tachov, Planá a Mariánské Lázně. Vsi se škrtem úřednického pera stěhovaly do jiných okresů a krajů. Kupříkladu Drmoul a Trstěnice. Jak tedy to původní Plánsko znovu nalézt? Vodítkem jsou právě Chodové. Plánsko bylo kdysi stanoveno naprosto přesně, neboť bylo vymezeno právě vesnicemi Plánských Chodů. Osady si můžeme dokonce i vyjmenovat. Vezmu to odshora dolů a zleva doprava, jako když čtete knížku. Stránku řádek po řádku. Drmoul, Horní Ves, Broumov, Zadní Chodov, Trstěnice, Chodová Planá, Dolní Kramolín, Chodský Újezd, Horní a Dolní Jadruž, Žďár, Štokov, Neblažov, Ctiboř, Nahý Újezdec, Klíčov, Kumpolec a Lhota. Chodové z těchto vsí střežili hranici s Bavorskem a stejně jako Chodové přimdští a tachovští, i oni podléhali tachovskému purkrabímu. Na východním okraji Plánska, pěkně svisle pod sebou, ještě zbývají: Boněnov, Hostičkov, Otín a Zliv. Tyto čtyři chodské vsi střežily průchod do vnitrozemí, takzvanou Tepelskou bránou. Patřily sice na Plánsko, ale pod správu v Teplé. Dalo by se říci, že oblast v podstatě uzavírá kdysi Boršův, dnes Kosí nebo také Kosový potok. Tak vida! Plánsko je znovu na světě!

Kniha vypráví 32 pověstí z kraje pod Přimdou. Z kraje, kde celých pět set let žili Přimdští Chodové. Chodské pověsti jsou osobité atmosférou a zejména tím, že převážná většina z nich vypráví příběhy obyčejných lidí. Samozřejmě, že i na Chodsku mají svá strašidla, ale málokdo se jich bojí. Chodové se přátelí s vodníkem i s ohnivým mužem a jejich čert je spravedlivý a uznalý. Ani víly a rusalky se před Chody neskrývají a naopak se jejich setkání mnohdy mění v náklonnost a lásku. Zdejší pohádkové bytosti jsou zkrátka více bodrým sousedem, než obávaným strašidlem. Zato o potrestané panstvo není v chodských pověstech nouze. Není divu, neboť právě zla si Chodové užili vrchovatě. Nejen od zemských škůdců, ale zejména od své vlastní vrchnosti. A právě proto voní chodské pověsti dvojnásob. Prostou lidovou moudrostí a nejryzejší člověčinou. Nejsou jen bájemi a mýty, ale také odkazem. A co nám v nich Chodové odkázali? Hrdost, odvahu, čest i smysl pro právo a spravedlnost. Vše podtrženo životní moudrostí a smyslem pro nadsázku a humor. To opravdu není málo.