Kateřina Ptáčková Livres

Výbor z korespondence učitelky církve svaté Kateřiny Sienské. Z dochovaného souboru 381 listů pocházejících z let cca 1368–1380 vybírá 73 dopisů s cílem představit čtenáři bohatý vzorek adresátů i témat Kateřininých listů. První část knihy obsahuje všechny dochované listy adresované papežům Řehořovi XI. a Urbanovi VI. a doprovází je výběr dopisů dalším církevním a světským představitelům. V této části je možné sledovat mimo jiné vývoj Kateřininých politických výzev a jejích požadavků na nápravu církve. Druhou část knihy otevírá soubor všech dochovaných listů Kateřininu zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy, za nímž následují vybrané dopisy jí blízkým osobám. Z těchto textů více vystupují Kateřininy osobní vazby s její duchovní rodinou, společné ideje a duchovní souznění. Ať ve svých listech promlouvá k lidem vzdělaným či nevzdělaným, církevním či světským, obrací se na všechny podobným jazykem, plným abstrakce, jímž sděluje své mystické zkušenosti. Dává tak čtenářům okusit svou výjimečnou zkušenost Boha i své výjimečně získané poznání, které činí její jazyk tak osobitým.

Kateřina ze Sieny (1347-1380) patří mezi tu nepočetnou skupinu žen, kterým se podařilo překonat „mlčení středověku“ a která dodnes poutá pozornost laické i odborné veřejnosti svým velmi specifickým životem. Kateřinin příběh však nemá pouze jednu – byť hlavní – hrdinku. Její život byl doprovázen od samého počátku jejími duchovními vůdci a sympatizanty, kteří se významně podíleli na její osobní formaci a veřejných aktivitách, hájili její pověst zbožné ženy před hlasy kritiků a zároveň nedovolili, aby Kateřinin příběh končil její smrtí. Duchovní průvodci se totiž ujali úkolu prosadit její svatořečení. Tato kniha podrobně zkoumá jejich aktivity a taktiky ve prospěch kanonizace i osobní motivy, které je v tomto úsilí popoháněly. Zabývá se též podobou Kateřinina svatého vzoru, který tito její nejbližší zakotvili v legendách a kanonizačních aktech, a sleduje jeho proměny, reflektující změny nálad ve společnosti. Kateřinin posmrtný (nebo také „druhý“) život se tak stává zrcadlem, v němž lze nahlížet nejen samotnou světici, ale též myšlení a vnitřní pohnutky těch, kteří ji na její cestě ke svatosti doprovázeli.