Předmětem tohoto mimořádného čísla Filosofického časopisu je Levinasovo pojetí sociality, kterou autoři neredukují na etický vztah k druhému, jak je Levinas běžně vykládán, ale snaží se ji chápat šířeji, také jako vztah erotický a politický. Etická odpovědnost, s níž je důraz Levinasovy filosofie spojován, je u něj neodmyslitelně spjata s obhajobou subjektivity, kterou Levinas vyzdvihuje v kritickém dialogu jak se svými učiteli, zakladateli fenomenologie, tak s tradicí evropské filosofie a se svými současníky.
Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).
Setrvávání v ambiguitě stojí v základu naší zkušenosti s uměleckými díly.
Dvojznačnost je zakleta v žánru i v obsahu, v pohybu mezi filozofickým
zkoumáním a uměleckou expresí, v napětí mezi estetickými postoji zaměřenými na
krásno a postoji etickými a politickými. V jednotlivých kapitolách věnovaných
dílům Adrieny Šimotové, atonální hudbě nebo současnému politickému videoartu
se Bierhanzl odpichuje především od nosných motivů z esteticko-filozofických
úvah E. Levinase, R. Barthese a M. Foucaulta a ukazuje umělecké dílo jako
odraz vládnoucích poměrů i jako vytváření nové, ryze estetické skutečnosti
neredukovatelné na historická a sociální určení.
