Françoise Dastur Livres

Les travaux de Françoise Dastur portent sur la phénoménologie et l'herméneutique ainsi que sur l'idéalisme allemand. Tout en privilégiant la question du langage et de la poésie, notamment dans l'oeuvre de Hiilderlin, elle s'attache à élucider le sens de notre expérience mondaine, par-delà tout positivisme et tout théologisme. Il s'agit, dans le prolongement de la pensée de Heidegger, de s'ouvrir à ce qui advient et de tenter de dire cette entrée en présence de l'apparaître qui se dérobe sans cesse à la prise de nos concepts. Dans cette perspective, la philosophe ne manque pas d'interroger la pensée orientale : comment ne pas tenter d'entrer en dialogue avec d'autres formes de pensée, qui peuvent peut-être rendre compte de manière plus adéquate de cet événement qu'est l'apparaître ?

This books offers a philosophical exploration and assessment of the various ways in which human societies have confronted the question of death and mortality. In a very accessible style, the author considers religion's attempt to make sense of death, science's attempt to evade death, and philosophy's attempt to embrace death as a fundamental and defining moment of what it means to be human.

Člověk ví, že musí zemřít, a toto vědomí patří mezi základní charakteristiky lidskosti, náboženství, metafyzika a kultura si však kladou za cíl smrt přemoci. Západní filosofie od Platóna po Hegela tvrdí, že sám výkon myšlení je překonáním smrti a konečnosti. Kniha F. Dasturové nejprve podává analýzu těchto pokusů vyměřit oblast, která se smrti vymyká, a následně ukazuje, že lze ke smrti zaujmout i vztah, který před ní neuhýbá a nesnaží se ji „zneškodnit“: s oporou v Heideggerově rozboru bytí k smrti se autorka snaží ukázat, že lze o smrti hovořit i jinak – a že tento druh rozpravy nutně vyžaduje svobodné přijetí konečnosti lidské existence. Konečnost, která již nestojí v kontrastu vůči nekonečnosti božského bytí mimo smrt a mimo čas, navrací lidské bytí k jeho pozemskosti, časovosti a tělesnosti. Myšlení smrtelnosti jakožto momentu konstitutivního pro naši otevřenost vůči světu je též myšlením narození jakožto konečné, omezené schopnosti mít svět: umírání je podmínkou narození, smrt je podmínkou života. Nejautentičtější vztah k vlastní smrtelnosti paradoxně nacházíme v radosti a smíchu.

Z přednášky na Letní univerzitě Bechyně 1991.