Jiří Jung Livres

Lichnovští z Voštic patří k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám Slezska, neboť svými bohatými kulturními aktivitami, společenskými kontakty a vazbami na evropská kosmopolitní centra nemají v regionu takřka obdoby. Patřili k hostů m předních vídeňských i berlínských společenských salonů, udržovali kontakty se špičkami rakouské a německé politiky, vědy a kultury. Společný jim byl zájem o historii, umění a architekturu a pravidlem se stala rovněž podpora mladých umělců. Ti jako vítaní hosté přijížděli na slezské zámky do Hradce nad Moravicí č i Chuchelné a svými pobyty zajistili rodu proslulost nad rámec regionu. Aura štědrých mecenášů a sběratelů umění vydobyla rodu mimořádné postavení mezi ostatní aristokracií rakouského i přilehlé části pruského Slezska. Rozsah publikace je vymezen roky 1848 a 1928 a věnuje se dvěma významným generacím rodu. Rok 1848 se stal výchozím bodem nejen s ohledem na jeho význam historický (nástup občanské společnosti), ale i symbolický (zabití knížete Felixe Lichnovského ve Frankfurtu nad Mohanem). Felixů v nástupce, jeho mladší bratr Karl Maria, byl mužem plně prodchnutým duchem historismu a pruského nacionalismu, zatímco jeho syn Karl Max se jako liberál otevíral modernizačním proudů m v umění, architektuře, filosofii č i náboženství. Jeho smrt v roce 1928 tak zcela logicky tvoří druhý mezník vytyčeného období.

Příběh budovy R je malá, útlá a krásná knížka v téměř bibliofilském provedení, která seznamuje s historií budovy dnešního rektorátu Ostravské univerzity na Dvořákově ulici. Samotná budova je nápadná svou nevšední architekturou, neméně zajímavá je ovšem i svou pohnutou historií. Publikace čtenáře provází stavebními dějinami klášterních budov i osudem jejich obyvatel. O historii, architektuře i interiéru poutavě vypráví dr. Jiří Jung z katedry dějin umění a kulturního dědictví. Příběh budovy R začíná v roce 1874 v domě ostravského učitele Jana Pobiala na dnešní Dvořákově ulici a pokračuje rokem 1900, kdy byla přistavena neogotická část dnešního rektorátu. Obě budovy sloužily jako klášter kongregace Milosrdných sester sv. Kříže až do roku 1950, kdy byl klášter v rámci akce Ř zrušen a sestry kongregace sv. Kříže čekal stejně smutný osud jako všechny ostatní řeholní řády v tehdejším Československu. Sestry byly vystěhovány a budova přešla pod správu Vysoké školy báňské. V knize se dočteme o působení řeholnic v Moravské Ostravě v rozmezí let 1892-1950, zvláštní pozornost autor věnuje prostorám bývalé klášterní kaple, které dominovala nástěnná malba Jana Obšila, dochovaná z podstatné části dodnes. Část malby je k vidění v zasedací místnosti rektora a skrývá nejednu zajímavost. Budova krátce fungovala jako internát, po adaptaci zde sídlil rektorát VŠB, následně děkanát Pedagogické fakulty a od roku 1991 rektorát Ostravské univerzity. Kniha vyšla k příležitosti 30. výročí založení Ostravské univerzity.

Poté, co v roce 1742 po prohrané prusko-rakouské válce ztratilo Rakousko podstatnou část Slezska, stal se Hlučín pruským městem. Tento stav trval až do roku 1920, kdy bylo k nové Československé republice na základě Versailleské smlouvy připojeno území tzv. jižního Ratibořska, od té doby nazývané Hlučínsko. Kniha popisuje především dvě století architektury v Hlučíně. V 19. století byla zdejší architektura pod přímým vlivem kulturních center Pruska, tj. Berlína a Vratislavi. Charakteristický pro toto období je tzv. styl Hannoverské školy inspirovaný severskou cihlovou gotikou. Připojením Hlučínska k Československé republice nastala pro architekturu Hlučínska nová etapa jejího vývoje, ve kterém byly zpřetrhány dřívější vazby k Prusku. Personální změny byly vyřešeny angažováním architektů nejen z Opavy či Moravské Ostravy, ale u zásadních zakázek také z Prahy a Brna.