František Šístek Livres

Autor sleduje obrazy Černé Hory a Černohorců od prvních zmínek v českém vlasteneckém tisku ve 30. letech 19. století až po obnovu černohorské samostatnosti roku 2006 a zcela současné reflexe tohoto státu v turistických průvodcích a internetových cestopisech. Obrazy Černé Hory a Černohorců pojímá nejen jako fascinující svědectví o svérázné balkánské zemi a jejích proměnách v průběhu 19. a 20. století, nýbrž také jako dosud nedostatečně prozkoumaný materiál, který vrhá světlo na samotnou českou společnost, její dominantní hodnoty a představy o světě. Resumé v angličtině.

Další svazek oblíbené edice Dějiny států seznamuje s bohatou a pestrou historií Albánie.

Černohorci bránili svou nezávislost, identitu a existenci po staletí. Původně pastevecké kmeny prokázaly obdivuhodnou přizpůsobivost vůči drsným podmínkám, mocným nepřátelům a destruktivním válkám. Jejich úsilí o přežití na křižovatce civilizací a mocenských zájmů vedlo k opakovaným obětem a historickým kotrmelcům, které se mohou zdát absurdní, dokud neuvážíme tlak, jemuž čelili. Přeměna archaické společnosti na standardní evropský stát, o kterou usilovali černohorští vladykové a knížata v 19. století, nebyla jednoduchá a neskončila vyhlášením samostatnosti v roce 2006. Konfliktní potenciál po rozpadu Jugoslávie se dnes téměř vyčerpal, a Černá Hora se z válek o jugoslávské dědictví vynořila s určitými morálními šrámy, ale fyzicky vedle Slovinska dopadla nejlépe. Přes přetrvávající problémy se zdá, že šance této malé balkánsko-středomořské země na klidný rozvoj jsou dnes vyšší než v minulosti. Budoucnost ukáže, zda dokáže tento potenciál využít.

Černá Hora odjakživa ležela na rozhraní říší, civilizací a náboženských okruhů, po staletí se v tomto prostoru stýkali a potýkali pravoslavní, muslimové i katolíci. Černohorská státnost sahá do dob dukljanského království, které si v 11. století vybojovalo nezávislost na Byzanci. Černá Hora odolala osmanské expanzi déle než jiné balkánské státy, zachovala si pod Turky značnou autonomii a jako první se také dokázala z osmanského područí osvobodit. Moderní Černá Hora vznikala od konce 17. století přerodem volného svazu bojovných pasteveckých kmenů pod vedením pravoslavných biskupů z dynastie Petrovićů Njegošů v opravdový stát. V 19. století se stala světským knížectvím a po první světové válce součástí jugoslávského státu pod vládou srbské dynastie. Po italské okupaci v roce 1941 vypuklo v Černé Hoře nejmasovější protifašistické povstání v celé Evropě, v poválečném období se pak země stala nejmenší republikou Titovy Jugoslávie.

Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom sestoupili do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty v jednotlivých básních celé sbírky poznamenané Ljucovým tragickým zážitkem válečných událostí a životem v emigraci. Básník se hlásí ve své tvorbě ke klasikům jugoslávské literatury jako Danilo Kiš, Ivo Andrić, Meša Selimović, Miroslav Krleža, Isak Samokovlija, Hasan Kikić nebo Derviš Sušić.

Tato kniha je o mužích, kteří představovali druhé" Německo. Mělo vzniknout po odstranění Hitlera a jeho režimu. Plánů na to bylo vymyšleno několik, pokusy o realizaci však vždy ustrnuly nebo se nepovedly. Nevyšel ani nejpřipravenější, započatý atentátem na Hitlera 20. července 1944. K němu se především vážou osudy lidí z tohoto souboru portrétů. Rozhodli se pro odboj v různém čase, neměli k němu ani shodné motivy, nestejně si představovali i protihitlerovské Německo, ale rozhodli se. A to z nich učinilo skutečné osobnosti. Za Německo!" - těmito prostými slovy zodpověděl 7. srpna 1944 generálmajor Helmuth Stieff otázku prezidenta Lidového soudního dvora Rolanda Freislera po motivu odporu...

Presents convincing evidence that it was Hitler's political strategies and arguments, which built his unprecedented support among the German people.

Náměstí hrdinů je sbírka sedmi povídek balkanisty Františka Šístka, známého také jako básník Viktor Žižkov. Autor provede čtenáře nejen labyrintem vzpomínek, jakýmsi zábavným lusthauzem své mysli, ale – jako zkušený globetrotter – též místy, kam může zavítat každý, byť každý si z toho odnese něco jiného: od náměstí Hrdinů přes Tatry po Laos. Šístkova pozorování jsou výstižná, historky hravé a uzávěry – inu, s některými lidmi se i přes vzdálenost, v čase, nebo v místě, cítíme býti na stejně vlně. Totéž přeji čtenáři – je to vážně česká radost toho světoběžníka z Mostu, Jižáku a Žižkova číst.

Sborník konference věnovaný ohlasu bosenských událostí od roku 1878, přes anexi 1908 až do současnosti. Nepředstavují klasický historiografický přehled politického a vojenského dění, ale jedná se především o historickou a kulturní reflexi v českých zemích, monarchii i zahraničí.

Násilí patří k pradávnému zkušenostnímu inventáři lidstva, protože bylo a je přítomno ve všech jeho „mezních“ dějinných situacích a také v mnoha antropologických konstantách, ať už se jedná o strach, moc, smrt, trauma, teror, právo, respektive bezpráví či o jakékoliv disciplinační či donucovací praktiky, které mají nastolit „pořádek“ či dokonce jiný „řád“. Násilí může být individuální, skupinové či masové, může být spojováno nejen s válkami, ale i s nalézáním práva, respektive s hledáním viníka, tudíž je propleteno s vyšetřováním a potrestáním. Téma násilí v dějinách je tak dnes propojeno nejen v historiografii s mnoha termíny, které se liší metodologickými a ideologickými přístupy k této historické látce. V současnosti jsou zřejmě nejzajímavějšími termíny s „rodokmenem“, tedy vlastní minulostí především dva typy násilí: strukturální a diskurzivní násilí. Násilí jako jiná interpretace moderny je také celoživotním tématem historika Bedřicha Loewensteina. Tato monografie vznikla na jeho počest, sám Loewenstein se na ní ovšem výrazně autorsky a inspiračně podílí.