Ota Konrád Livres

Edvard Beneš gilt als eine kontroverse Gestalt der tschechischen und tschechoslowakischen Geschichte – und zwar nicht nur in Tschechien, sondern auch international. In dem Sammelband fassen tschechische, deutsche, britische, slowakische und polnische Forscher den Forschungsstand zur Wahrnehmung der Politik und Person Beneš im politischen Diskurs, in den Medien sowie in den Memoiren von Zeitgenossen von den 1920ern bis zur Gegenwart zusammen. Angesichts der geringen Zahl deutschsprachiger Studien und Quelleneditionen zum Thema wird der Band dazu beitragen, die Diskussion über Beneš und die Debatten um seine Politik, die oft auf die so genannten Beneš-Dekrete und die Zwangsaussiedlung der deutschen Minderheit reduziert werden, zu versachlichen

Podtitul: Rakušanství, němectví a střední Evropa v rakouské historiografii mezi válkami. Po rozpadu Habsburské monarchie muselo německojazyčné dějepisectví v Rakousku znovu promyslit a interpretovat původní koncepce rakouských i německých dějin. Právě proto představuje historiografie v Rakousku v meziválečném období zajímavé a důležité téma výzkumu: Neodkryjí se při něm zřetelně přístupy, koncepty i strategie při tvorbě dějepisu? Nebude snad možné sledovat vznik historického narativu takříkajíc ve stavu zrodu, a to právě proto, že tehdejší rakouští historikové museli nejenom popsat historický vývoj svého národa a státu, ale teprve vůbec tento subjekt dějinného vyprávění konstituovat? Právě na tyto otázky se tato kniha zaměřuje. Diskurs rakouské meziválečné historiografie je zkoumán jak z hlediska základních obsahových témat a koncepcí dějin, tak i z hlediska (často nesystematických) úvah historiků o tom, co jsou to dějiny, co je jejich předmětem či kdo je (pravým) historikem.

Monografie se zabývá kulturními dějinami fyzického násilí během první světové války a následné poválečné obnovy v českých a rakouských zemích a Jižním Tyrolsku. Kniha je rozdělena na tři části, které se věnují násilí kolektivnímu, individuálnímu a sexuálnímu. Kulturní dějiny násilí zde slouží jako prostředek porozumění proměňujícím se mentalitám širokých lidových vrstev, vývoji expertního vědění a mediálního diskursu proměnám lokálních komunit v důsledku ničivého válečného konfliktu. Kniha tak podává inovativní pohled na dějiny rozpadu a rekonstituce středoevropského regionu v důsledku první světové války.

Die Analyse fokussiert auf die geisteswissenschaftlichen Disziplinen Geschichtswissenschaft, Germanistik und Slawistik an der Deutschen Universität Prag. Durch eine vergleichende Betrachtung dieser drei bedeutenden Fächer bietet die Studie wertvolle Einblicke in die Wissenschafts- und Universitätsgeschichte Mitteleuropas und beleuchtet deren Entwicklung und Wechselwirkungen.

Svazek zahrnuje dokumenty z let 1929–1935. Vývoj na domácí i mezinárodní scéně byl v těchto letech ovlivněn především hospodářskou krizí a nástupem nacionálního socialismu v sousedním Německu. Vnitropolitický i mezinárodněpolitický systém budovaný ve dvacátých letech prošel v tomto období zásadními proměnami, které byly předzvěstí krize na konci 30. let.

Kniha představuje poprvé v ucelené podobě vývoj nejvýznamnějších humanitních oborů na Německé univerzitě v Praze v období první republiky a za německé okupace. Na základě archivních materiálů, odborné literatury a interpretace dobových textů historiků, germanistů a slavistů působících na univerzitě zkoumá autor dějiny těchto oborů v kontextu vědeckého, politického a kulturního vývoje českých zemí v první polovině dvacátého století i v rámci vývoje této vrcholné vědecké a kulturní instituce Němců v českých zemích. Kniha se tedy hlásí k široce pojatým dějinám vědy, které si všímají nejenom institucionální a personální stránky vývoje jednotlivých oborů, ale i jejich tematických a metodologických proměn v širších historických souvislostech. Autor dospívá k závěru, že již od poloviny třicátých let nabýval na univerzitě na významu nacionalistický a nedemokratický model vědy a jejích širších společenských úkolů, zatímco slavistika, která byla zaměřena na česko-německou spolupráci a reprezentovala spíše otevřené pojetí sudetoněmectví, se dostávala do stále větší defenzivy.

Jaké byly vztahy mezi Československem a Rakouskem v meziválečné době? Co je ovlivňovalo a jak je vnímali aktéři těchto vztahů – politikové a diplomaté na obou stranách? Těmto otázkám se věnuje kniha Nevyvážené vztahy. Československo a Rakousko 1918-1933. Ve třech hlavních kapitolách jsou zkoumány dezintegrační procesy, vedoucí k ustavení dvou suverénních států, formování vzájemných vztahů počátkem dvacátých let a nakonec rozdílné představy o střední Evropě a o vlastním místě v tomto regionu a v Evropě obecně. Přestože mezi politickými elitami obou států sotva existovala jazyková či kulturní bariéra, přes řadu společných zájmů i přes řadu kontaktů, schůzek a rozhovorů se nikdy nepodařilo vytvořit skutečné spojenectví mezi oběma zeměmi. Kniha názorně ukazuje, že důvodem byly rozdílná pojetí státu, mocenská nerovnováha, odlišné zahraničněpolitické styly a rétorika i odlišná pojetí střední Evropy.

Kritická edice – svazek II/1 obsahuje dokumenty týkající se československé zahraniční a vnitřní politiky let 1918–1928. Materiál pro tento svazek byl čerpán v českých a zahraničních archivech. Kromě archivních dokumentů obsahuje rozsáhlou úvodní studii, ediční poznámku a jmenný rejstřík.

ZTRÁTA STARÝCH JISTOT - RAKOUSKO 1986–2000. Kolektiv autorů: Ota Konrád, Miroslav Kunštát, Michal Dimitrov, Jakub Joza, Martin Landa. Kniha se zaměřuje na převratné společenské a politické změny, které charakterizují nejnovější dějiny Rakouska. Přibližně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století se základní pilíře rakouské druhé republiky staly předmětem diskusí, reinterpretací a mnohdy též radikálního zpochybnění. Autoři vykreslují tento proces „ztráty starých jistot“ na příkladech pěti případových studií. Jednotlivé kapitoly knihy se tak zabývají diskusí o minulosti (teorie „oběti“), proměnami rakouské zahraniční politiky v nové Evropě, migrací jako silou, která si vynucuje nové porozumění kolektivním identitám, privatizačním procesem, jenž narušil tradičně silnou roli rakouského státu a politiky v hospodářství, a nakonec změnami v politice samotné, především v oblasti politické kultury a volebního chování. Překotný vývoj Rakouska ve sledovaném období vykazuje řadu paralel s transformačními procesy, kterými procházely ve stejné době i bývalé země socialistického tábora ve střední Evropě. Autoři tak chtějí obrátit pozornost i na „transformaci“ zemí „západní Evropy“, která dosud stojí ve stínu transformace jejich sousedů za bývalou „železnou oponou“.