Sbírka básní Miroslava Salavy nese všechny příznačné rysy jeho dřívější tvorby: stopy zděšení nad faktem, že on sám, nikoli člověk obecně, je pramenem hrůzy, marnosti a zmaru. Každá báseň se zdá být vyňata jako detail z monumentální nástropní fresky, z alegorie posledního soudu, kde strach stojí vedle soucitu a krása vedle hanby.
Básnická sbírka Miroslava Salavy. „... Jak napovídá samotný název Zarakvití, nejde o verše optimistické a radostné. Salavovy básně jsou ztělesněním znechucení – z vlastní duše, ze svého těla, ze světa a ze života vůbec. Upíná se ke smrti, která však pro něj není spásou a vysvobozením, ale vyvrcholením bídy života, je jeho završením v hnilobě a ve skáze. Tato sbírka je výpovědí člověka zmítaného dvěma světy a neschopného nalézt útočiště v žádném z nich. Je příliš slabý pro svět nezranitelných cyniků z dálky se vysmívajících lidskému snažení a utrpení a příliš vědoucí, aby byl uspokojen obyčejným životem a malými radostmi. ...“ – Eva Batličková –
Nevšední texty Miloslava Salavy kongeniálně doplnil svými grafickými kreacemi akademický malíř Miroslav Hlaváček. Společným tématem obou umělců je v tomto případě jejich milovaná Zbraslav, o čemž svědčí i motto z deníku Karla Hynka Máchy. Ovšem mýlil by se každý, kdo by v této sbírce hledal pouhý (jakkoli hluboký a upřímný) výlev lokálního patriotismu. Oba umělci se (každý po svém, avšak shodně navýsost originálně) doslova „zmocňují“ především stinných stránek lidského života. Výsledkem pak je nesmírně vyvážená výtvarná i slovesná výpověď o strastiplném putování dvou citlivých duší labyrintem dneška.
„Salava! Nevím o nikom u nás (o nikom z živých), kdo by tak tvořivě zacházel s banálními motivy a obrazy,“ píše v doslovu k básníkově nové knize její editor Ivan Wernisch. Tato sbírka veršů je vlastně dalším zpracováním nepřetržitých a zatím nepřetržených denních záznamů, které autor pořizuje od roku 1992. Z těchto poznámek čerpal již ve sbírkách Krev můry (Petrov, 1997) a Zarakvití (Petrov, 1999) a využil je i v polovině let devadesátých k několikastránkové sérii v Literárních novinách, kde byly uveřejněny spolu s reprodukcemi Salavových dřevořezeb.
Miroslav Salava svou sedmou sbírku básní nadepsal případným titulem: Pohyb pochyb. Název je to ironicky hravý stejně jako přesně rytmizovaný – zaklínající sám sebe do věčné smyčky, a tím přesně postihující jeden z klíčových motivů nemnoha veršů, jež pod něj byly shrnuty, a potažmo také celku básníkova dosavadního díla. Tím motivem, ba motivickou řadou klenoucí tematický oblouk, jsou různorodé a všetečné existenciální pochyby vyvedené „v barvách chorobných“ a soustavným pohybem zavíjející lyrický subjekt do kokonu samoty, ticha a cizoty, z níž se vnější svět se svými bláznivě blyštivými a hlučnými kratochvílemi jeví jako fantastická absurdní pantomima, jako spektákl napůl deziluzivní, napůl groteskní.
„Miroslav Salava je básník, který neháže kamínky do vody, ale má svůj okruh čtenářů. Jeho díla jsou na první pohled velmi temná. Salava však není jen skeptik, hlasatel apokalypsy, je také skrytý humorista. Počtěte si v těch jeho hrůzách a uvidíte: mezi extatickým vytržením a plácáním se v banalitách je dosti volného prostoru, jejž zbožný básník vyplňuje bohapustou legrací. Jsem přesvědčen, že tato nová sbírka nebude knihou zbytečnou.“ *Ivan Wernisch*
Kniha obsahuje řadu vtipů,většinou neznámých,slušných i méně.
Samizdatový sborník básní Ewalda Murrera, Bohdana Chlíbce, Pavla Kolmačky a Miroslava Salavy.
