Lukáš Bárta Livres

Každý život je množstvím příběhů. Takoví jsou i Průvodci. Zoufale, leckdy trapně každodenní, malé, a přece rozhodně ne nicotné lidské příběhy, které se jen zdánlivě odvíjejí rovnoběžně vedle sebe, protože čtenář od začátku čeká, kdy a jak se propojí. Chvílemi dynamické a silně epické, místy jakoby ustrnulé v čase a seskupené do koláží spíše výtvarných. Průvodci jsou též putováním skrze končiny strachu, pociťovaného vždy nejvíce o ty druhé a zvládnutelného jen tehdy, nechybí-li někdo, kdo se rozhodl ukazovat cestu, třebaže ji sám možná dobře nezná. A jak napsala jedna z prvních čtenářek románu, bohemistka Martina Rysová, Průvodci jsou především knihou o zuby nehty udržované lásce a lidskosti. Knihou o křehce malé, a tedy o to větší naději.

Třetí básnická sbírka Lukáše Bárty, Flanelová něha, nenechá nikoho na pochybách, že do literatury vstoupil originální, nepoplatný básník, který od nikoho neopisuje, který nepočítá s potleskem, jde si svou cestou, aniž by čekal, že se k němu někdo přidá. Své verše vyslovuje polohlasem, ale ti, kteří chtějí slyšet, uslyší: slova v nových souvislostech, výpověď pravdivou a blízkou, ale dosud neprobádanou, poezii jako šanci k objevu nových, výsostně poetických skutečností. To všechno o věcech nám všem společných, často ukrývaných ve třináctých komnatách, kam nevpouštíme ani sami sebe. O věcech, nad kterými se dá ovšem i usmívat, třebaže často skrze slzy.

Básnická sbírka obsahuje 37 básní, které jsou sestaveny do tří samostatných celků : Zvedání límce, Nad pódiem a Vábnička. V Bártově zatím předposlední básnické knize se pomalu, ale zřetelně usazuje autorův pozdější styl - věcnější, konkrétnější, nyní častěji s využitím epických prvků. Sjednocující je pro tuto knihu především topos hudební školy, expresivně pokřivené, groteskní a podezřele nepřátelské, osazené karikovanými bytostmi připomínajícími nebezpečně přísné šatnářky či nešťastné, utrmácené členy zapomenutého orchestru. Tuto atmosféru symbolizuje koneckonců už samotný název sbírky: Pavilon racků jako místo, na němž jsou svoboda a tvořivost spíše vykořisťovány a ubíjeny, než aby je někdo láskyplně a chápavě rozvíjel...

Sbírka básní vydaná v roce 2001 Spolkem ostravských bibliofilů. Nakladatelsky zaštítil Leopold Čada. Knížka byla ručně sázena v Tiskárně Karásek v Petřkovicích, autorkou ilustrací je opět Jana Pivovarská. Někteří čtenáři označují sbírku především za milostnou, zapomínají však při tom na množství básní s naprosto odlišnou tematikou. Celkově jde o knížku postupného hledání poetiky, oprošťování se od rýmu, tříbení metafory.

Potichu odstřelované pilíře, malá kniha plná velkých věcí. Pár přečtených veršů a každý čtenář proniká do nitra autorovy duše. Sbírka, složena z lyrických textů a jednoho epického, totiž odkrývá Bártovo nitro natolik, že v ní skoro plaveme. „Rozvíjí ji o osobní poetiku, v níž se mu daří dobývat z převážně městské každodennosti působivé mikropříběhy a evokovat nevšední obrazy.“ Básně obsahují spoustu metafor, někdy jen těžce pochopitelných, protože jsou tak do detailu promyšlené, stejně jako asociace, jež básně obsahují. Pokud se nad básněmi hluboce zamyslíme, uvědomíme si, že to jsou opravdu verše psané srdcem, nikoliv rozumem. Jsou příkladem toho, že i v krátkých básní lze říct všechno a zároveň nic, tzv. myšlenky na papíře.