Adam Georgiev Livres

Zkušený spisovatel předkládá čtenářům temnou kontroverzní novelu o muži frustrovaném feminizací současné Evropy, který hledal své mužství v neonacismu a nakonec ho našel úplně jinde...

Podtitul: Kniha o Martě Kubišové. Biografie MK, kniha doplněna barevnými fotografiemi.

V dopisech plných osobního napětí a homoerotické vášně se zrcadlí příběh jednoho z nejznámějších homosexuálních svazků historie mezi dvěma francouzskými prokletými básníky. Obsese, fyzická posedlost Arthurem, přibližující se antickému mýtu či shakespearovským sonetům, je hlavním znakem Georgievova pojetí. A právě touha po vymanění se z ní vede Verlaina k výstřelu po objektu své lásky roku 1873.V modernistickém rozuzlení je však odkryta další rovina díla: Arthur a Paul nejsou jen historickými postavami, ale i dvěma archetypy vnímání života, které mohou zároveň sídlit v každém z nás.Georgiev emancipoval český gay art a povýšil ho na všeobecně uznávanou estetickou hodnotu, vnímanou nejen jako dráždivou specifičnost, ale jako plnohodnotné umění, čímž ho vyřadil z ghetta gay kultury, nepřesahující stín komplexu podivnosti.Kniha je doplněna předmluvou světoznámé režisérky Agnieszky Holland, která je autorkou filmového zpracování tématu (Úplné zatmění, 1995), a výňatkem z diplomové práce Jagellonské univerzity v Krakově zabývající se Georgievovou tvorbou (2010).

O předchozí autorově sbírce Básník Trýzeň Kat napsal ve svém nominačním hlase pro anketu Lidových novin Kniha roku přední polský novinář Mariusz Szczygiel: “Metafyzika a duchovnost, jež jsem po smrti Ladislava Klímy nečekal.” V Hostiích pekla autor tuto polohu prohlubuje a svou metafyzickou cestu jako básník potvrzuje. Alexej Mikulášek ve svém doslovu napsal: “Svět tu vystupuje jako pole pro vládu Antikrista, který plně opanoval prostor a čas a čelí mu jen lyrický subjekt básní. Antitetičnost je vůdčí princip sbírky. Já a Ne-Já, Bůh a Svět, sváry v lidském nitru - rozpornější byl snad jen F. Villon…”

Adam Georgiev, který byl za své předchozí sbírky Básník Trýzeň Kat a Hostie pekla připodobněn k Senecovi či Ladislavu Klímovi, přichází po třech letech s novou knihou poezie -básnickou skladbou Ve jménu. O jeho poezii napsal polský list Gazeta Wyborcza, že nabízí temnou a gotickou metafyziku. Oproti předchozím básnickým knihám se však tato gotická atmosféra jeho slov prolíná s životní zkušeností českého básníka na počátku 21. století, a tím se její děsivý rozměr násobí, získává patinu konečné zpovědi a výpovědi o době, v níž mu bylo určeno žít a tvořit. V rozsáhlém básnickém textu, jenž je rozhovorem se světem i se sebou samým, nalezneme odkazy ke kunderovské kauze, grassovskému loupání cibule či autorovým homosexuálním prózám. Opakující se motiv "ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY" napovídá, jak autor (ne)přijal tento úděl a jak mu celým tímto dílem vzdoruje. A také říká, že "ve jménu" se dá tvořit i vraždit.

Sociálně-kritická próza Adama Georgieva se odvíjí na pozadí vztahu dvou literátů, mladého spisovatele a zralé spisovatelky. Vztahu silného a metafyzického, který se však postupně začíná propadat do hlubin nejen osobního a profesního rozkolu, ale také generačního sporu. Ona je vězněnou disidentkou a významnou představitelkou roku 1989, on je autorem etablujícím se až dlouho po něm. Tam, kde ona je loajální k novému režimu, neboť stála u jeho zrodu, on říká v rozhovoru pro zahraniční deník "Dal bych přednost cenzuře před diktátem trhu". Z oboustranného citu se stane zápas, zápas o bytostnou historickou identitu, o cenu vlastního utrpení každého z nich. Relativitu svobody a vhodnosti uměleckého prostoru. V ostré konfrontaci předlistopadové a polistopadové zkušenosti si nasazují smyčku. To, co ona vytvořila, jeho zabíjí. Georgiev ukazuje, že pokud chce spisovatel sugestivně a palčivě zobrazit českou současnost a deziluzi z polistopadového vývoje, musí namísto laciné karikatury dnešních politiků a jejich mafiánských propletenců sáhnout po tématu a prožitku mnohem hlubším, osobnějším a drtivě upřímném.

Publikace se snaží o hluboký ponor do života umělkyně a obsahuje kompletní texty písní z jejího repertoáru.

Herečka Zorka Janů (1921-1946), mladší sestra Lídy Baarové, ukončila svůj život skokem z balkónu hanspaulské vily. Svědkem její bolesti se staly deníky z let 1940-1942. Sestra Lídy Baarové, herečka Zorka Janů, chtěla žít ve vteřinách, chtěla letět stejně jako Nový Ikaros. Láska, které se jí dostalo tolik a zároveň tak málo, a její vnitřní hlas, na který se položila ve chvíli nejvyššího vypětí, vyústily v touhu odejít z tohoto světa. Přes tvrdé rány osudu nebyla slabá, i když sama tvrdila opak. To jen ten vnitřní hlas, kterému tak intenzivně naslouchala, ji přiměl k ukončení života. Deník je autentickým svědectvím o tom, jaká Zorka Janů skutečně byla. Autor v osmi kapitolách vytváří mozaiku, která dává obraz nadčasové tragédie. Kniha již ve svém žánru patří ke klasice a čtenáři se po mnoha letech dočkávají druhého vydání s příspěvkem dvou významných žen české kultury.