Monika Langrock Livres

Oblast Blízkého východu, odedávna žhavá půda, stojí dnes v popředí pozornosti ještě více než jindy. Pod vlivem aktuálních bouřlivých událostí probleskují v tisku zprávy o náboženských uskupeních dlouhou dobu koexistujících ve větším či menším souladu s majoritním islámem. Životní praxe i věroučné zásady těchto obcí jsou neodborníkům povětšinou jen velmi málo známy, stejně jako forma soužití s jejich okolím. Přitom jejich poznání a zachycení jejich historického vývoje a osudů zprostředkovávají závažný vhled do myšlenkového i politického vývoje celé oblasti. Přední domácí odborníci na jednotlivá blízkovýchodní náboženství proto spojili své síly v nové monografii mapující marginalizované nábožensko-etnické skupiny Blízkého východu. Čtenář najde v knize kapitoly věnované jezídům, mandejcům, alawitům, drůzúm, šabakům a járesáníům, syrským a arménským křesťanům, maronitům, koptům a álevitům, jakož i zamyšlení nad vývojem v oblasti Blízkého východu za poslední dvě staletí. Texty jsou v naprosté většině založeny na přímém terénním průzkumu a znalostech z první ruky. Svazek je doplněn unikátními fotografiemi pořízenými samotnými autory.

Politická a teologická problematika na pozadí situace církví v Sýrii, Libanonu a Jordánsku. Palestinští křesťané jsou původními a přímými dědici nejstarší církve světa, církve Svaté země. Jak se tito křesťané vypořádali s politicky komplikovaným 20. stoletím, tedy především se vznikem státu Izrael, ale i s rozpadem Osmanské říše a s britskou mandátní správou? Proč a jak došlo k politizaci a národnímu uvědomění palestinských církví? Je v církvích Svaté země politický konflikt reflektován teologicky? A jak se vypořádávají palestinští teologové s užitím Starého zákona k politickým nárokům? To je pouze několik otázek, na něž hledá předkládaná práce odpověď. Zároveň si klade otázku, jaký je postoj palestinských křesťanů Jeruzaléma a Západního břehu a jejich církví k tématu okupace a izraelsko-palestinskému konfliktu. Jako úvod do problematiky představuje regionální a historický kontext současného politického a teologického vývoje blízkovýchodních křesťanů a jejich církví na území tzv. Velké Sýrie (Sýrie, Libanon, Jordánsko).

Libanon je barometrem politického dění na Blízkém východě a libanonští křesťané intelektuální elitou křesťanů Středního východu. Léta po skončení občanské války (1990) však popisují jako léta deziluze a deprese z politického vývoje země. Ve čtrnácti rozhovorech se křesťané z maronitské, řeckopravoslavné, řeckokatolické, arménské a protestantské církve snaží nalézt odpověď na stěžejní otázku: jak se vyrovnat s klesajícím vlivem křesťanů v libanonské, ale i blízkovýchodní společnosti? Kromě úvah o konfesionálním politickém systému, společnosti, kultuře, muslimsko-křesťanských a mezicírkevních vztazích hovoří rovněž o tom, že je třeba vsadit na obnovu duchovních hodnot: na naději, službu a lásku k bližnímu, muslimovi a křesťanovi bez rozdílu.

Autorka zkoumá otázku indentity libanonských křesťanů po skončení občanské války v roce 1990.