Kolektiv historiků umění z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR přináší ucelený pohled na příběh barokního stavitelství v Čechách a shrnuje výsledky dosavadního bádání do velkoryse koncipované monografie.
Autoři se věnují nejen tvorbě špičkových architektů, jakými byli Jan Blažej Santini-Aichel nebo Kilián Ignác Dientzenhofer, ale také dílu méně známých regionálních tvůrců, kterým dosud nebyla věnována patřičná pozornost. Výklad je zasazen do širších kulturních a společenských souvislostí 17. a 18. století.
Publikace je vybavena bohatým obrazovým materiálem, který zahrnuje reprodukce dobových plánů, půdorysy jednotlivých staveb a především vynikající fotografie Vladimíra Uhra a Martina Micky.
Kniha představuje urbanistické a architektonické osudy historického centra Prahy v období, kdy se měnilo z malebného historického souměstí v ambiciózní velkoměsto. Téma otevírají první romantické zásahy, které městu daly nábřeží a promenády. V poměrně dramatickém protikladu následuje období radikální asanace, která znamenala demolici celých čtvrtí domů a vyvolala neméně radikální reakci ochránců „staré Prahy“. Samostatnou kapitolu představuje doba pozoruhodných meziválečných proměn města v metropoli nového státu, stejně jako temné protektorátní období megalomanských urbanistických plánů. S poválečnou euforií přicházejí nejen nové představy a sny, ale také brzký nástup komunistické totality, jejíž urbanistické vize jako by přímo navazovaly na protektorátní projekty. Finále knihy pak tvoří období let 1958–1970, které přineslo nejen návrat modernismu, ale také zásadní diskuse, jakou roli má vlastně historické centrum v organismu moderního města hrát.Překotné formování metropole otřáslo téměř vším, co staleté město do té doby představovalo. Práce proto sleduje nejen zrod a prosazení nových idejí, ale také čím dál silnější vědomí památkové hodnoty města, které v roce 1971 vyvrcholí jeho prohlášením za Pražskou památkovou rezervaci. Bylo-li to možné, dostávají v textu slovo přímo aktéři jednotlivých diskusí a ideových bojů. Jejich prostřednictvím lze nejlépe pochopit nejen dobové postoje a dilemata, ale také hlubokou vnitřní kontinuitu, která se s odstupem let ukazuje jako mnohem významnější, než by se z klipovitého střídání architektonických stylů i politických režimů mohlo na první pohled zdát.
Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, ažezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.
Publikace pojednává o architektuře 2. poloviny 18. století. Jejím hlavním cílem je nahlédnout architekturu v Čechách během tohoto složitého období v kontextu architektury evropské, bez předem určených slohových kategorií a nutnosti sledovat jejich "národní příběh".
Kniha je členěna na tři části. První se zabývá reflexí tohoto období v odborné literatuře 20. a 21. století, druhá pojednává o evropské architektuře a třetí o tendencích a vlivech v architektuře české.
Autor se zaměřuje především na Prahu mezi lety 1751 a 1790, tedy mezi smrtí K. I. Dientzenhofera, značící konec "velkého baroka", a úmrtím Josefa II., a seznamuje s bohatostí typů a idejí, která vyvrací zažitý obraz této doby jakožto doby úpadku.
Ústav pro dějiny umění FF UK byl prvním uměnovědným ústavem na české univerzitě. Jeho začátky souvisejí s budováním dějin umění jako plnohodnotného vědního oboru v českých zemích a meziválečná éra je spojena s působením takových osobností, jakými byli například Vojtěch Birnbaum či Antonín Matějček. Poválečné osudy ústavu pak ilustrují, jak na univerzity, a humanitní obory zvlášť, dopadaly vrtochy komunistického režimu.
Století Ústavu pro dějiny umění FF UK proto není pouhým soupisem okrajové historie jednoho univerzitního pracoviště. Zachycuje proměny celého oboru i dilemata, kterým čelili humanitně zaměření intelektuálové v průběhu rozporuplného 20. století. Autoři zde pečlivě dokumentují vedle „zlatých“ dvacátých a třicátých let 20. století také období krize oboru v letech padesátých a úpadku tehdejší katedry na sklonku normalizace. Pozornost věnují i dosud přehlížené etapě německého Institutu pro dějiny umění, který na pražské Německé univerzitě existoval až do roku 1945. Kniha tak má ambici být nejen zprávou o jednom oboru, ale zároveň příspěvkem k poznání moderních českých dějin a role univerzit a vzdělanců v jejich proměnách.
Devět obsáhlých syntetických kapitol doplňuje víc než padesátka biografických medailonů věnovaných důležitým pedagogům ústavu. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha a také seznam pedagogů ústavu a přehled absolventských prací, které zde byly od vzniku samostatného Československa obhájeny.
Kniha se věnuje historii zázračného obrazu, poutí k Panně Marii Přeštické a baroknímu poutnímu chrámu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Obraz Panny Marie oplakávající Krista právě sňatého z kříže, který zhotovil dobřanský malíř Matěj Pazourek, si snad v roce 1686 pořídila Alžběta, manželka přeštického prvního radního Jakuba Jiřího Hofmistra. Obraz měli manželé Hofmistrovi ve veliké vážnosti, dlouhou dobu se však nijak zvláštně neprojevoval. První zázrak na něm spatřila až jakási poutnice Ludmila Berrová, která kolem roku 1700 přespala u Hofmistrů v domě a v noci, když se před posvátným obrazem modlila, spatřila, že obraz bolestné Panny Marie je pokryt velkým množstvím potu... Netrvalo dlouho a k zázračnému obrazu Panny Marie Přeštické začali přicházet poutníci z míst blízkých i značně vzdálených a nacházeli zde útěchu, pomoc i uzdravení.
Od soutěžních návrhů po jednotlivé konstrukční prvky stávající podoby. Od urbanistických proměn místa po stávající architektonické řešení. Co všechno stálo za touto unikátní stavbou, která stojí po boku historické budově Národního divadla.
