Ladislav Mňačko Ordre des livres (chronologique)

German

Utopische Geschichte eines Geheimdienstagenten, die eine amüsante Parodie auf amerikanische Unterhaltungsprodukte darstellt.

Psychologischer Roman über einen wohlhabenden und erfolgreichen Manager, der von der Vorahnung ergriffen wird, dass jemand sein Leben bedroht.

Der satirische Roman Genosse Münchhausen bietet einen kompromisslosen und zugleich außergewöhnlich frischen Blick auf das „normalisierte“ Leben im realen Sozialismus. Mňačkos Werk gehört bis heute zu den herausragenden Beispielen der tschechoslowakischen Prosa und beweist, dass eine der dunkelsten Perioden unserer Geschichte mit humorvollem Abstand entlarvt werden kann.

Román o vine a nevine slabých, napísaný v dobe, kedy čs. vláda zbavila L. Mňačka občianstva, je autorovým vyjadrením názoru na udalosti v Izraeli.

Nach über zwanzig Jahren kehrt Ladislav Mňačko, ein Autor, dessen Name der jüngeren Generation kaum bekannt ist, in die slowakische Literatur zurück. Nach seiner Emigration im Jahr 1968 verschwand sein Werk aus dem literarischen Diskurs, doch in den fünfziger und sechziger Jahren erregte er mit seinen Büchern und journalistischen Beiträgen große Aufmerksamkeit. Zu seinen bedeutenden Werken zählen die Reportage „Kde končia prašné cesty“ und die Romane „Smrť sa volá Engelchen“ und „Ako chutí moc“, die scharf gesellschaftliche Probleme reflektierten und den Boden für die Ereignisse von 1968 bereiteten. Mňačko setzte seine literarische Tätigkeit auch im Exil fort, wobei seine Texte, wie die Essays „Agresori“ und „Siedma noc“, ebenfalls von Bedeutung sind. Die Neuauflage des Romans „Ako chutí moc“ ist besonders relevant, da sie das Lebensschicksal eines ehemaligen Revolutionärs und führenden Staatsmannes analysiert, dessen Macht ihn allmählich zersetzt. Das Werk kann auch als Kritik an den nicht-stalinistischen Machthabern der letzten zwanzig Jahre gelesen werden und deckt die gleichen Machtmechanismen sowie den demoralisierten Einfluss der Macht auf. Daher ist dieses Werk auch heute aktuell und kann zur gegenwärtigen gesellschaftlichen Erneuerung beitragen.

Protifašistické povídky vybrané z knih Kde končí prašné cesty a Opožděné reportáže

Die Novela „Die Nacht von Dresden“ ist eine meisterhafte Analyse der Schrecken des Zweiten Weltkriegs. Durch den Dialog mit einer Bedienung in einem Dresdner Café versucht der Autor mit einer fast zynischen Offenheit, die Frage der Schuld an dem blutigen Konflikt zu erörtern. Beide Protagonisten erzählen, wie sie den Nationalsozialismus überlebt haben und wie sie sich im Laufe der Zeit damit auseinandersetzen. Aus dem Dialog eines ehemaligen KZ-Häftlings und der Tochter eines Nationalsozialisten entsteht ein bemerkenswertes prosaisches Werk, das bis heute schmerzlich aktuell ist.

1965 áprilisában Drezdában jártam. Egész éjjel bejártam a várost, amely a háború szörnyű következményeiből a mai napig nem tudott felépülni. Amikor hazatértem, elkezdtem írni ezt a könyvet. Nem önéletrajz, de kitalálhat-e az ember olyasmit, ami nem történt meg? L. M.

V knihe reportáží Dlhá biela prerušovaná čiara Mňačko rozpráva o svojich cestách v západnom Nemecku, o stretnutiach s tamojšími ľuďmi, uvažuje o západnej civilizácii, porovnáva život na Slovensku a život na Západe.

O horúčkovitých dňoch a katastrofálnych záplavách v lete 1965 na južnom Slovensku. V knihe sa autor pýta: Kde sme urobili chybu? A urobili sme ju vôbec? Katastrofu približuje očami dôstojníka branných síl. Úryvok z knihy: Išiel som tam, chcel som pomôcť. Mal by pomôcť každý, kto môže amá k tomu sily. Sú to naši ľudia. Nemôžeme ich nechať napospas osudu. Čo im dáme, dáme vlastne sebe.

Originální poutavé líčení autorova putování po západoněmecké dálnici, o životě na ní a kolem ní a o lidech, se kterými ho svedla dohromady.

O horečnatých dnech a katastrofálních záplavách v létě 1965 na jižním Slovensku. V knize se autor ptá: Kde jsme udělali chybu? A udělali jsme ji vůbec? Katastrofu přibližuje očima důstojníka branných sil.Úryvek z knihy:Šel jsem tam, chtěl jsem pomoci. Měl by pomoci každý, kdo může a má k tomu síly. Jsou to naši lidé. Nemůžeme je nechat napospas osudu. Co jim dáme, dáme vlastně sobě.

Politcké reportáže zo Slovenska (1963). Tam kde začína Slovensko ešte zanedbané, smutné, kde nechodí ani politik, ani reportér, ani turista, kde nepríde ani slnko, ani lekár. Neznáme nie, celkom neznáme nie Je - poznali sme ho a zažili sme ho všetci ani nie tak dávno, pred štvrť storočím. Odtých čias sa s touto krajinou stali ohromné zmeny, socialistická industrializácia celkom zmenila jej vzhľad i život.

Reportáže, v nichž spisovatel sděluje své poznatky a zážitky z putování po Slovensku nejživější současnosti. Skutečnost vidí takovou, jaká je; krásnou i drsnou. Obdivuje nejen klady, ale pranýřuje omyly a odsuzuje nedostatky způsobené kariérismem, dogmatismem, maloměšťáctvím.

V řadě reportážních črt se autor zabývá nejožehavějšímí otázkami a problémy doby tzv. kultu osobnosti. Jednotlivé příběhy, vesměs autentické, jsou otřesnou četbou, která čtenáře burcuje k tomu, aby se aktivně podílel na rychlém odstranění všech těchto pozůstatků kultu osobnosti.

Diskusia o návrate Ladislava Mňačku do slovenskej literatúry by bola zavádzajúca, pretože nikdy z nej neodišiel; jeho dielo len nebolo vydávané. Mnohé generácie čitateľov si predávali staré vydania jeho kníh, pričom jeho vplyv na literatúru bol stále prítomný. Mňačko do literárneho diskurzu vniesol surové životné fakty a neúnavne bránil slabých proti moci. Jeho dielo „Oneskorené reportáže“ otvorilo novú etapu slovenskej literatúry, zameranú na pravdu. Nikto pred ním neoznačil tak otvorene stav spoločnosti, v ktorej sme žili. Autorovo slovo sa stalo kľúčovým katalyzátorom pre umenie, najvýraznejšie v legendárnom týždenníku Kultúrny život, kde bol nielen autorom, ale aj šéfredaktorom. Mňačko nie je literárny estét, ale bojovník, ktorý sa hlási k svojim publicistickým koreňom. Jeho vášnivý postoj mu umožňuje preniknúť pod povrch javov a demaskovať skryté väzby. Cieľom jeho písania nie sú sofistikované psychologické analýzy, ale surové fakty o spoločnosti. Aj keď sa stretol s kritikou, čitatelia sa k jeho knihám vracali, pretože v nich nachádzali odraz vlastného života. Nové vydanie „Oneskorených reportáží“ je adresované týmto čitateľom, ako aktuálne svedectvo.

Reportáž o jeruzalemskom procese s pôvodcom vražd miliónov Židov.

Dans le terrain montagneux de la frontière moravo-slovaque, des partisans infligent des coups désagréables aux nazis, leur base étant le village de Ploština. À un moment décisif, les partisans trahissent la confiance des villageois. Cela entraîne un sentiment de complicité qui détruit les personnages principaux du roman. Les joies immédiates de la vie de partisan, les relations amoureuses sous la menace d'une fin imminente, les décisions difficiles des chefs partisans, la chasse cruelle et épuisante, les jours durs empreints de sang, de larmes et de poudre à canon, où rien ne peut être feint – tout cela fait partie d'un grand drame humain. Le livre, tiré des expériences personnelles de l'auteur, dépeint de manière véridique, sincère et ouverte – donc contradictoire – la résistance armée contre la violence sanglante. C'est un rappel vivant des milliers d'anonymes qui ont fait le sacrifice ultime au nom de principes moraux : fidélité, honneur et justice.

Marxova ulica - jedna z mnohých robotníckych ulíc za I. ČSR. Ulica biedy, nezamestnanosti, štrajkov - ale aj ulica rýdzich ľudských citov, porozumenia a lásky, ulica práce a boja. Ulica Mňačkovho detstva. Ako spontánny dravý prúd vytryskli spod jeho pera spomienky na rodnú ulicu, na detské hry, kamarátov, ľubosti, na ľudí Marxovej ulice. V ich osudoch sa ako v kvapke vody zrkadlí život predmníchovskej buržoáznej republiky: driečny policajt Viktor sa pre šikanovanie vrchnosťou oddáva alkoholizmu a biedne hynie (Viktorove ruže), obuvník Poudiš si v nerovnom konkurečnom boji siahne na život (Smrť obuvníka Poudiša), krásna Černica hľadá mravnú očistu i zabudnutie v riečnej hlbočine (Černica), židovské dievča Renáta sa v podvečer vojny zúfalo oddáva milému (Graberovský dom). Ale Marxova ulica nebola len ulicou tragédií a drám. Bola aj ulicou zdravej radosti, priebojnosti, optimizmu, proletárskeho sebavedomia a solidarity. Bola svojim ľudom viac ako domovom. Bola im vlasťou, istotou, pevným mravným bodom, o ktorý sa s dôverou opierali v krutom vojnovom čase.