Barbora Spalová Ordre des livres (chronologique)

Jak české a slovenské církve přemýšlejí o budoucnosti? Jak hospodaří, investují a spravují půdu? Jak vidí svou roli ve společnosti? Odpovědi na tyto otázky nabízí kolektivní monografie antropologů, sociologů i ekonomů o proměnách církví v Česku a na Slovensku v kontextu restitucí. Osm kapitol zachycuje dění ve třech denominacích – v římskokatolické církvi, v Českobratrské církvi evangelické / Evanjelické cirkvi augsburského vyznania a v Bratrské jednotě baptistů. Těžištěm knihy jsou antropologické kapitoly zachycující změny církevního života uvnitř i navenek. Výzkum postavení církví v dnešní české a slovenské společnosti zavedl autorský kolektiv do škol a lesů, na tiskové konference i do téměř zbořených kostelů; za lidmi od Jasova přes Gemer, Zamaguří, Oravu a Vysočinu až po Prahu a Plzeňsko. Pro lepší porozumění tématu jsou v knize zařazeny kapitoly, které shrnují proměny právních norem týkajících se církví a náboženských společností a jejich financování v Československu, Česku a na Slovensku, a kapitoly popisující vývoj mediálních debat o církvích, restitucích a odluce církví od státu.Publikace představuje církve v jejich málokdy zobrazované pluralitě a v rozmanitosti otázek, které si kladou při hledání smysluplných cest vpřed, a ukazuje přehodnocování jejich poslání či učení se novým věcem, jako je udržitelné zemědělství nebo investování do finančních nástrojů.

Dva přední francouzští historici-medievalisté v ní shromáždili přes osm desítek hesel, samostatných a ucelených esejů, věnovaných podstatným skutečnostem a tématům středověkého života: nalezneme mezi nimi jak tradiční témata politických dějin („Král“, „Šlechta“, „Válka a křížová výprava“), dějin hospodářských („Peníze“, „Řemeslníci“, „Půda“), kulturních („Katedrála“, „Literatura a literatury“, „Poutnictví“, „Symbol“), tak hesla věnovaná základním vrstevnicím mentální krajiny středověkého člověka, často už pouhým názvem naznačující napětí mezi protikladnými složkami pojednávaných témat: „Mužství a ženství“, „Řád a stavy“, „Střed a periferie“, „Svoboda a otroctví“, „Ústní a písemné“. Stranou nezůstávají ani „periferie“ středověkého Západu: „Byzanc a Západ“, „Islám“ či „Moře“. Složení autorského kolektivu je podobně rozmanité – převažují v něm autoři francouzští, ale vedle nich nalézáme i odborníky z Itálie, Německa, Anglie, Spojených států, Polska i Ruska. Podařilo se tak encyklopedii vtisknout celoevropský rozměr, byť její zaměření zůstává v první řadě západoevropské a v samém centru pozornosti je pochopitelně Francie. Díky knize dojde čtenář k hlubšímu pochopení oné nejednoznačné, vzrušující a v mnohém klíčové epochy evropských dějin.

Obnovení demokracie a občanské společnosti v České republice po roce 1990 přineslo i nové výzvy pro utváření veřejného prostoru v obcích. Předložená studie zkoumá utváření veřejného prostoru v Liberci-Ruprechticích skrze dvouletý interdisciplinární výzkum sociologů, filosofů a architektů. Výzkum vedla Katedra filosofie z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické na Technické univerzitě v Liberci a byl prováděn ve spolupráci s Institutem sociologických studií Univerzity Karlovy. Výzkum se soustředil na sběr mentálních map a provedl jejich komplexní vyhodnocení odborníky z různých oblastí. Studie zkoumala prozatím opomíjenou oblast mentálních map dětí a jejich vnímání veřejného prostoru. Z průniku oral history přístupu a techniky mentálního mapování vznikla při výzkumu nová kategorie tzv. „vzpomínkových map“. Studie dále analyzovala funkci a dynamiku alternativních veřejných prostorů, které v této části Liberce neformálně vznikají. Autoři navrhli novou metodiku výuky na základní škole, která pomáhá dětem najít kladný vztah k veřejnému prostoru a k jeho hodnotám. Závěrečnou kapitolu tvoří architektonické návrhy studentů Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, které utvářejí veřejný prostor jak podle výzkumu v terénu, tak i podle teoretického zhodnocení výsledků výzkumu.

Sociálněantropologická studie nás přivádí do několika velice různorodých terénů v rámci české katolické církve: do jedné východočeské vesnické farnosti, do jiné ve větším městě, do farností spravovaných komunitou Chemin neuf či salesiány Dona Bosca, do farnosti, kde působili dva spolukněží, dále do společenství, které vzniklo v rámci tajné církve a do okruhu věřících kolem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Výzkumníci zde zkoumali, jak se v těchto společenstvích vzájemně definují laici a klerici a jak se konceptualizují, ale i prakticky uskutečňují jejich vztahy. Jaké služby může kdo zastávat, jaké zodpovědnosti nést, jak se slaví liturgie, jak se rozhoduje a plánuje? Jak se „žije církev“ a o jakou církev věřící usilují, o jaké sní? Kde a proč jsou vztahy laiků a kleriků bolavé, v čem se míjejí, jaké komunikační platformy tu chybí? Terénní výzkum je doplněn o rozhovory s laiky i kleriky, kteří reflektují vývoj laicko-klerických vztahů z pozice spirituálů, kněží, pastoralistů či rektorů kněžských seminářů na jedné straně, a lidí angažovaných v podporování zodpovědnosti a vzdělávání laiků na straně druhé.

Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích v severních Čechách / Kniha je založena na dlouhodobém sociálněantropologickém výzkumu v několika křesťanských společenstvích v severních Čechách. První část se opírá o teorii kolektivní paměti a sleduje, jak se dnes pracuje s pamětí Sudet a dosídleného pohraničí ve dvou rozdílných katolických farnostech a v jednom baptistickém sboru. Druhá část porovnává režimy moci v katolické farnosti a ve sboru Jednoty bratrské v jednom městě. Zkoumá, jaké místo je zde vymezeno Bohu a jak tyto režimy formují křesťanské já svých členů. Studii uzavírá hodnocení výzkumu prostřednictvím reflexí z terénu.

L'unification de l'Europe aujourd'hui en marche oblige à repenser à neuf son histoire. C'est en fait la troisième tentative d'unité. En deux cents pages, ce livre retrace l'écartèlement de l'histoire européenne entre l'unification et le morcellement sur quinze siècles. Quinze siècles de déplacement des limites externes et de réaménagement des frontières internes. Quinze siècles de construction étatique, de modernisation, de révolutions, d'expansion coloniale, de guerres. Après le divorce de Rome et de Constantinople, la première unification, religieuse, imposa le même moule à tous les peuples de la chrétienté latine et orienta dans le même sens leur histoire. Elle sombra avec la Réforme. La deuxième, unification culturelle des élites, fut victime des mouvements démocratiques et nationaux consécutifs à la Révolution française. Les guerres mondiales ont interrompu une unification économique portée par l'essor de l'industrie. Cahque fois les nations ont triomphé de l'Europe. Le désir de voir le continent enfin unifié est certes très fort. Mais les nations ont-elles dit leur dernier mot ? C'est la question qui donne son actualité à ce précis, le premier, de l'histoire d'Europe. Ce que tout bon Européen doit savoir de son passé.