Nicholas Sawicki Livres

Friedrich Feigl (1884, Praha – 1965, Londýn) byl malíř, grafik a ilustrátor výjimečně širokého záběru a rozhledu. Po uměleckých začátcích v Praze v první polovině 20. století, kdy se v roce 1907 zúčastnil první pražské výstavy skupiny Osma, doznal uznání i v Německu, kde žil mezi dvěma válkami, stejně jako později v Anglii, kam utekl před německou okupací Československa. Kniha, na níž pracoval mezinárodní autorský tým, sleduje spletitou Feiglovu životní a uměleckou historii a zkoumá celou škálu historických dokumentů, zachycuje veškerou šíři technik, které ve své tvorbě používal, ať již to byla olejomalba, akvarel, kresba nebo grafické techniky jako litografie, suchá jehla, lept a dřevořez. Pozornost je věnována také židovským a biblickým námětům, jež ve Feiglově díle postupně převážily a neoddělitelně se spojily s jeho vizí modernosti. Vedle toho se kniha zabývá rozmanitou sítí společenských a profesních vztahů, které si umělec budoval ve třech městech (Praze, Berlíně a Londýně), v nichž žil a tvořil. Tyto vztahy mu poskytovaly zásadní oporu v umění, pevné přátelské svazky a pocit sounáležitosti. Dvoujazyčná česko-německá kniha obsahuje obsáhlou biografii, soupis pramenů a anglické resumé.

Osma byla jedním z nejvýznamnějších uměleckých sdružení utvářejících se v Praze na počátku 20. století. Patřili do ní Vincenc Beneš, Friedrich Feigl, Emil Filla, Max Horb, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Willi Nowak, Emil Pittermann, Antonín Procházka a Linka Scheithauerová, vesměs výrazné osobnosti ve vývoji moderní malby v Čechách. Kniha je po více než dvaceti letech první monografií o Osmě jako celku, zabývá se jejím vznikem a formováním, jakož i okruhem jejích podpůrců. Na základě nového archivního i obrazového materiálu a s ohledem na soudobou společenskou a kulturní situaci analyzuje uměleckou tvorbu a činnost skupiny v období 1900-1910, od studentských let jejích členů po rozhodující aktivity následující první veřejné vystoupení Osmy v roce 1907. Autor rozebírá umělecké postupy, názory a cíle, které skupina sdílela na své cestě k modernosti. S přihlédnutím k aspektům v její historii, které ještě nebyly v úplnosti zdokumentovány, věnuje pozornost vztahu mezi Osmou a veřejností, resp. pražskými institucemi. Zabývá se i různorodou etnickou skladbou skupiny sdružující Čechy, Němce a židy, což samo o sobě představovalo průlom do soudobé historické situace jazykově a národnostně rozdělené umělecké a kulturní scény v Praze.