Daniel Hradecký Livres

Nová básnická kniha autora nominovaného na cenu Magnesia Litera, obsahuje dva samostatné soubory „XXX“ a „Jezero“. … A zatímco mistři vyhlásili fatvu nad poezií, protože jedině se „s“ je básnictví správné (se „z“ je jen jazyk a blázen, bláznův jazyk), a zatímco veršíkovci staví černé stavby (co jiného je literární dílo), ale bez základů, aby je mohli přesunovat zase jinam dle potřeby, a všichni dohromady zalévají vodou z veřejného vodovodu svoje polysémantická políčka, Daniel H. hledá šutry, viklá jimi a kutá je, přenáší a pak zasazuje. Krev a pot a slzy mu tečou všemi póry. Ale přirozeně. On není skrčenec, nenese břemeno poslání a boží volenky. Možná si v letokruzích lidského kmene přečetl to šalamovské, že úkolem poezie je přibrzdit čas. A taky že doba alegorií je pryč, nastala totiž doba přímé řeči… Proto takhle píše o Johance, o lásce, o tom, co nás ničí. Proto takhle píše o chlastu, o kamarádech, o tom, co nás ničí.

Hradeckého básnický triptych, sestávající ze tří částí: Muž v průlomu, Tajemství neúspěchu a Za městem Mostem, představuje suverénní, zároveň však bolestnou výpověď autora mladší generace české poezie, jenž ve své tvorbě zúročuje vliv autorů spjatých s rodnou krajinou Mostecka a Litvínovska, především pak Ivana Diviše. Vrcholem celého triptychu je, vedle úvodních dvou básnických sbírek, skladba Za městem Mostem, dedikovaná velké osobnosti českého prozaika Josefa Jedličky. Tato báseň představuje zoufalé memento a jakýsi epitaf na hrobě tohoto bývalého Města.

Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době.

Debutová básnická sbírka talentovaného litvínovského autora, který zaujal svou tvorbou kritiky i čtenáře a publikoval doposud časopisecky. Daniel Hradecký, nar. 21. dubna 1973 v Mostě, trvale žije v Meziboří u Litvínova. Gymnázium v Litvínově. Vojenská služba prezenční. V letech 1994 - 2007 archivářem Ústavu archeologické památkové péče v Mostě. Vážnější literární činnost až v 28 letech. Spíš než lyrika aforistika. V roce 2004 kniha Muž v průlomu (Orpheus, Praha), odtud rozmanité publikace v časopisech (Tvar, Psí víno; na webu Dobrá Adresa, Tolk.cz aj.). Literární cena Vladimíra Vokolka (Děčín) za rok 2008.

Privátní záznam z cesty do podsvětí či k archetypům kolektivního nevědomí? Zpozdilý moralistní hanopis? Pomýlený manifest? Snad takto lze vnímat a číst nejnovější soubor básnických textů Daniela Hradeckého, který po sbírkách Muž v průlomu (2004) a V cirkuse Calvaria (2009) představuje svou zatím nejosobněji pojatou knihu. Autorova poetika, těžící z impozantní sečtělosti a jiskřící pádnými, aforisticky sevřenými formulacemi, je ve sbírce 64 méně širokodechá a získává až existenciální rozměr: řada veršů jako by zde chtěla sloužit něčemu mnohem podstatnějšímu, než je poezie. Deziluzivní zkušenost ikarovského pádu a zjištění, že "svět je přesně takový, jakým se jeví", vede k důsledné, obnažené, smrtelně vážné zpovědi, při níž se autor neuchyluje k žádným básnickým trikům, které dnes tak rády nacházejí vděčné čtenáře.

Leden se šklebil jak Lenin,právě jsme směřovali do podzemí,odkud je nejlepší výhled do kraje,když se přišlo na to, že život je nesmysl,a basta, museli jsme si o tom vážněpromluvit, museli jsme se s tím naučitžít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnostipřekonává všechno, psaní zkrátka a dobřekorunuje vola, už neandrtálcům to bylojasné, neandrtálci zkrátka spálili všechnyknihy v dělohách svých jeskynních obrazáren,v popelu tam potom sto tisíc let rejdilimedvědi a takzvaní moderní lidé,ostatně vůbec netušíme, jak to bylo,a to je dobře.

Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou… Silážní jámy Daniela Hradeckého jsou důkazem, že teorie s praxí se nemusí rozcházet. A je taky důkazem, že vysoké i nízké je sobě tak blízké. Autorův asymetrický text, střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost, vkládání slov či vět z jiných jazyků, neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, život jako putování čili Hradeckého odysea, protože ztotožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání současné literatury. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace…

Román Trosky jednoho deníku vyrůstá z trosek jednoho života. Jedná se o poměrně krátkou časovou výseč, v níž nás autor uvede do svého světa, ve kterém svádí urputný boj s démonem alkoholu. Text je ve své úspornosti otesán až na samu esenciální podstatu bytí.

Pokud se první prozaický text básníka Daniela Hradeckého nazýval Trosky jednoho deníku, jeho nová próza by mohla směle navazovat podtitulem Trosky jednoho románu. Trojici jazykově vybroušených, kratších próz naplňuje svědectví o souboji jedince s existencí na okraji, a to nejen společenského vyloučení, ale i oné ontologické propasti. Oč je vypravěčův svět zúženější okolnostmi, o to širší záběr má jeho mysl při tvrdě ironické analýze okolního světa. Alkohol, rodinné patologie, severní Čechy, ale také neoblomná vůle – to jsou součástky teleskopu namířeného do chladné temnoty všehomíra.