Miloš Zapletal Livres

Monografie podává dějiny hudebně-muzeologického myšlení od 18. století do roku 1945, jak se rozvíjelo ve třech v zásadě nezávislých liniích: první reflektovala muzealizaci hudebnin (hudebních textů a textů o hudbě) a souvisela především s rozvojem hudebního dějepisectví; druhá reflektovala muzealizaci hudebních nástrojů a dodnes úzce souvisí s organologií; třetí, nejméně rozvinutá, se zaměřovala na monografická hudební muzea, tj. především na památníky skladatelů.

Monografie věnovaná recepci Leoše Janáčka a jeho hudby, v tomto případě zaměřená na prvních šestnáct let Janáčkovy umělecké kariéry, je svým tématem publikace muzikologická, způsob řešení daného tématu ji však spíše řadí do oblasti kulturní historie. Kniha je vyústěním Zapletalova dlouhodobého badatelského zájmu o dějiny hudební kultury na Moravě. Autor klade důraz na uvádění a kritickou recepci Janáčkovy rané umělecké činnosti, a to nejen skladatelské, ale i dirigentské a sbormistrovské, klavíristické aj. Vzhledem k tomu, že zmíněnou problematiku sleduje především s ohledem na kulturní a sociálně-emancipační snahy českého národa v Brně a na Moravě, je tato kniha rovněž důležitým příspěvkem k poznání vývoje českého a německého národního vědomí, specifičtěji pak národního obrození na Moravě.