Karel Šima Livres

Nevšední publikaci ocení kromě odborníků z akademického prostředí i pamětníci a aktéři nezávislých scén. Autoři se zaměřují na vývoj nepřehlédnutelného fenoménu novodobé nezávislé tiskové produkce – tzv. fanzinů. V řadě subkultur a komunit fanziny plnily roli alternativních médií, pomáhaly tyto paralelní komunity vytvářet a představují jeden z mála informačních zdrojů k jejich historii. Monografie přináší pohled na fenomén fanzinů v českém a slovenském prostředí a navazuje tak na domácí výzkum samizdatu, stejně jako na práce zahraničních autorů. Kniha se orientuje na různé rozměry fanzinové produkce od osmdesátých let 20. století po současnost. Rozebírá způsoby výroby, distribuce či obsah vybraných titulů a jejich roli nejen v subkulturních prostředích. Je určena především čtenářům, kteří se zajímají o problematiku fanzinů a alternativních tiskovin, subkultur, dějiny žurnalistiky, alternativní životní styly, ale stejně tak i o nedávnou minulost.

Je jednota výzkumu a výuky samozřejmým a nezbytným základem moderního vysokého školství? Shodují se na tom akademické elity všech západních zemí včetně České republiky. Tato kniha však ukazuje, že nikoliv, neboť nebyla nikdy ve skutečnosti realizována – podle autorů se jedná o ideologický princip, který realitu spíše zastírá a který je potřeba podrobit kritice. Důsledkem této ideologie je často nezájem vyučujících o studující a o to, co se naučí. V tomto smyslu představuje jednota výzkumu a výuky oxymóron: jedná se o zdánlivě ztracený, ale přitom nikdy neexistující ráj, jehož věčné hledání pouze zastírá současné problémy a brání jejich konstruktivnímu řešení. Interdisciplinární přístup knihy sleduje vývoj této ideologie od 19. století do současnosti, v mezinárodním kontextu i v českých zemích. Kniha vyvrací stereotyp o oddělení výzkumu a výuky v socialistickém Československu a namísto toho poukazuje na inovativní transformaci humboldtovské ideologie do ideologické jednoty „vědy, vzdělání, výchovy a praxe“. Období po roce 1989 tudíž nepřineslo „obnovu jednoty výzkumu a výuky“, naopak vznikl systém, který propojování ideologicky vyžaduje, ale nepodporuje: školy se snažily vyhovět všeobecně deklarovanému nárůstu studijních míst a současně narůstajícím nárokům na vykazování výzkumných výsledků.

Renomovaní čeští autoři přináší první komplexní a teoreticky založený pohled na vývoj českého vysokého školství po roce 1989. S využitím konceptu "masifikacee" vysokého školství detailně analyzují základní vývojové trendy, jimiž české vysoké školství prošlo, a to v několika vzájemně propojených oblastech. Podstatné změny kapacit vysokého školství měly významné důsledky pro postavení jak studentů, tak akademických pracovníků. Tito hlavní aktéři jsou představeni jak z hlediska vnitřních charakteristik, tak i v kontextu celé společnosti.

Autoři této knihy se zamýšlejí nad proměnami, k nimž od nepaměti dochází vlivem setkávání a střetávání odlišných kultur. Téma rozebírají v souvislostech propojených otázek kulturní svébytnosti, idejí a ideologií, respektive náboženství, a vývoje jazyků. Jednotlivé případové studie zahrnují dlouhé historické období od starověku do současnosti s těžištěm v několika disciplínách: historii, antropologii, islamologii, egyptologii a lingvistice. Různé způsoby hledání odpovědi na společné otázky umožňují postupně nahlédnout mezikulturní setkání v jejich rozmanitosti a doložit zásadní význam nikdy nekončícího procesu vzájemného působení různých kultur pro utváření lidské civilizace.