Marek Starý Livres

Kniha je kompaktní genealogickou studií věnovanou opavské větvi rodu Přemyslovců, na jejímž počátku stál kníže Mikuláš, nemanželský syn krále Přemysla II. Otakara. Legitimizovaná linie panovnického rodu vymřela 13. listopadu 1521 v hornoslezské Ratiboři osobou knížete Valentina. Pětisetleté výročí vymření dynastie tak bylo rovněž jedním z motivů vydání práce. Koncepčně se kniha hlásí k dnes již klasické genealogii slezských Piastovců z pera Kazimierze Jasińského, vedle obecně historického úvodu obsahuje hutné (heuristicky i interpretačně novátorské) biogramy jednotlivých členů rodu a přehledný rodokmen.

Větší zemský soud, konstituovaný v polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II., patřil po dlouhá staletí k nejvýznamnějším orgánům veřejné moci na půdě českého království. Nebyl jen nejprestižnějším a nejuznávanějším orgánem justičním, výlučně příslušným ve sporech o deskové statky, ale jeho kompetence přesahovaly i do oblasti správní a politické. Jeho přísedící, mezi nimiž čestné místo tradičně zaujímali nejvyšší zemští úředníci, tvořili užší královskou radu a výrazným způsobem ovlivňovali osudy celého českého státu. Zemský soud také plnil úlohu normotvornou a tzv. obecnými nálezy (jejichž význam byl ale v raném novověku za zenitem) mohl dotvářet podobu šlechtického práva. Je proto paradoxní, že česká právní historie nevěnovala dodnes tomuto klíčovému orgánu pozornost. Předkládaná kniha se snaží zaplnit do jisté míry tuto mezeru, shrnuje na základě archivního bádání dosavadní znalosti o vzniku, kompetencích a složení zemského soudu a podrobně mapuje jeho personální obsazení v době vlády císaře Rudolfa II.

Vysokoškolská skripta pro 1. ročník bakalářského studia studijního oboru Veřejná správa. Skripta nabízejí přehled veřejné správy od raně feudální monarchie (cca 800 -1200) až po období poslední fáze feudalismu v Čechách ( 1790 -1848).

Učebnice se snaží čtenáři poskytnout základní informace z oblasti správního práva.

Evropa dnes intenzivně řeší migrační otázku, která je novou podobou starého problému. V Čechách má rozlišování mezi „domácími“ a cizinci dlouhé kořeny a bylo předmětem právních norem. Nejcitlivějším rozměrem přistěhovalectví bylo usazování zahraniční šlechty, jež mohlo narušit vliv domácích aristokratických rodů. Již za vlády Jana Lucemburského se objevily první snahy o regulaci přistěhovalectví a právní zakotvení obyvatelského práva, známého jako „inkolát“. Cizinci, kteří chtěli být de iure Čechy, museli projít formalizovaným procesem udělení českého obyvatelského práva. Klíčovou roli v tomto procesu hrál panovník, avšak v pohusitské době si rozhodující slovo vybojovaly stavy a udělování inkolátu se stalo kompetencí zemského sněmu. Česká historiografie dosud neprovedla komplexní zpracování inkolátní problematiky. Autor publikace se snaží na základě mnohaletého výzkumu tuto mezeru vyplnit, zaměřuje se na předbělohorské období (1526–1620) a analyzuje normativní prameny k obyvatelskému právu, přičemž odhaluje i reálné administrativní procesy. Součástí knihy je soupis rodů, jejichž příslušníci byli v Čechách přijati za obyvatele, včetně základních údajů o jejich působení v zemích České koruny.

Kolektiv špičkových odborníků z pražské právnické fakulty připravil jedinečnou publikaci, která shrnuje vývoj daní a poplatků v českých zemích v historickém kontextu. Kniha pokrývá široké období od nejstarších mezopotamských a středomořských kultur přes antiku a evropský středověk až po novověk, včetně církevních daní. Publikace nabízí nejen historický přehled, ale i praktickou hodnotu v souvislosti s aktuální reformou veřejných financí v České republice, která zvyšuje zájem o daňovou problematiku. Čtenáři mohou sledovat daňový vývoj v kapitolách zaměřených na různé historické etapy, včetně předřímského období, antického Říma, českého středověku, absolutismu, 19. století a období Československé republiky 1918-1938, stejně jako na vývoj na německém území a církevní poplatky. Kniha slouží jako učebnice nového interdisciplinárního oboru na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a je určena i dalším zájemcům o historii, právo a ekonomii.

Jednu z významných forem třetího (protikomunistického) odboje po roce 1948 představovala činnost agentů-chodců. Šlo o československé občany, kteří uprchli na Západ a následně se ve službách zahraničních rozvědek vraceli do vlasti a plnili zde nejrůznější úkoly špionážního, výzvědného či sabotážního charakteru. Jejich činnost je dodnes jen velmi málo zmapována, ačkoliv to byli právě oni, kteří neváhali nasadit svobodu a život v boji proti čerstvě nastolené totalitě. Tato kniha mapuje ve své první části osudy trojice mladíků, kteří své mise ve službách americké CIC absolvovali v letech 1948-1949. Ve druhé části jsou pak podrobněji zpřístupněny soudní procesy, které byly před Státním soudem vedeny jednak proti jednomu z nich, jehož se Státní bezpečnosti podařilo počátkem roku 1950 zatknout, jednak proti jejich příbuzným, známým a všem, kteří jim poskytli jakoukoli formu podpory. Vedle příběhu agenta Štěpána Starého, který se v červnu 1949 neprostřílel a zahynul při zatýkání, stejně jako dalších osob zapojených do odbojových aktivit, se kniha snaží nabídnout též právněhistorickou reflexi politických procesů a jako případová studie přispět k dalšímu poznávání boje proti komunistické diktatuře.

V roce 2021 uplynulo 500 let od smrti opavsko-ratibořského vévody Valentina Hrbatého, a tedy od vymření vedlejší větve královské dynastie Přemyslovců po meči. Zatímco první tři generace vévodů z tohoto rodu jsou velmi dobře známé, ty následující unikají vědeckým studiím a zatím nezaujímají právoplatné místo v širším povědomí. Jejich politický význam sice od druhé poloviny 15. století klesal, řada z nich se ale nadále účastnila politického života v zemích České koruny, zejména ve Slezsku i v rámci církevních struktur i mimo tyto oblasti. Příslušníci těchto posledních generací po sobě zanechali mnoho stop, a to jak v písemných pramenech, tak v oblasti reprezentace moci v podobě hradů, kostelů či náhrobků. Edice Opavská historická sympozia/Svazek 2

Frýdlantské vévodství, ona pověstná „šťastná země“ (terra felix) císařského generalissima Albrechta z Valdštejna, představuje v českých dějinách zcela ojedinělý a nesmírně zajímavý útvar. Nikoli neprávem je frýdlantské vévodství považováno za stát ve státě. Mimořádná privilegia, která pro něj Valdštejn dokázal od císaře Ferdinanda II. vydobýt, je skutečně činilo do značné míry nezávislé na zbytku Českého království. Valdštejn věnoval budování Frýdlantska, povýšeného v roce 1624 na knížectví a o tři roky později na vévodství, velké množství energie a obrovské finanční prostředky a stalo se pro něj jakýmsi hýčkaným projektem, jemuž zůstal věrný až do svého násilného skonu. Ačkoliv se k dějinám Frýdlantska dochovaly rozsáhlé archivní materiály, dosavadní historiografie (a to včetně regionální) se jim věnovala spíše okrajově. Dá se říci, že Valdštejn coby zeměpán, hospodář a nadmíru schopný organizátor zůstával vždy ve stínu Valdštejna politika, vojevůdce a jednoho z prvních hybatelů evropských dějin v době třicetileté války. Předložená kniha je proto koncipována jako první krok k podrobnému zmapování osudů Valdštejnova vévodství. Čtenáři přibližuje proces jeho budování, rozebírá ekonomické a právní pozadí tohoto procesu a snaží se co nejpřesněji vymezit rozsah „šťastné země“, jejíž krátká historie se smrtí jejího otce-zakladatele náhle uzavřela.