Petr Enc Livres

Nikdy vás nezajímalo po skončení československo-sovětského velkofilmu, v němž umírali desítky a možná stovky německých vojáků, kde jsou dnes pohřbení? U pomníčků těch, kteří se nedožili vítězného konce a přišli k nám jako naši osvoboditelé, jsme jako pionýři stávali a pokládali k nim květiny. Hrobům těch našich jsme vzdávali úctu a na ty nepřátelské vojáky jsme se neptali. Jako by ani nebyli. Naivní a lehce ovlivnitelná dětská duše kluka, sledujícího v kině nadšeně i poslední záběr povinného válečného filmu, se pak promítla většinou ještě týž den do hry na Němce a Rusy, ve které nechtěl nikdo hrát německé vojáky, protože museli prohrát, a když nechtěli, byli biti. Ale přitom tu v naší krásné vlasti, a mnohdy v místech, která jsou nám blízká, ti němečtí vojáci leží. Možná, že chodíme nedaleko jejich hrobů a jen netušíme, že jsou zarostlé trávou a křovím. Sotva rozpoznatelný kopeček hlíny je hrobem z druhé světové války, na který se muselo dějinně zapomenout. Tato kniha je především pro ty, kteří se chtějí ptát a zajímají se o historii více než jiní, a chtějí se dozvědět to, o čem se nesmělo vědět, natož o tom psát.

Přijdete-li k bočním vchodovým dveřím chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, pak nad vámi bude skryta v ruchu jednadvacátého století zazděná dělová koule, jako studená němá vzpomínka na dávný a zapomenutý boj. Málokdo o ní ví, málokdo se u ní zastaví a mezi místními lidmi se traduje, že pamatuje Švédy. A přitom není švédská. Její příběh začíná 2. května roku 1757, kdy jako posel smrti opustila jícen děla, aby zabíjela lidi. Čas zavál jejich hroby, a tak dnes již nevíme, kde leží rakouští a pruští vojáci, jejichž mladé životy jim tady vzala válka. Tato kniha je unikátním a svého druhu jediným dokumentem, který starou historii znovu odkrývá… Kniha obsahuje také barevné dokumentační a ilustrační fotografie.

Reportáže, či snad lépe soupis vzpomínek Jaroslava Čvančara, představuje nesmírně cenné svědectví o jednom z klíčových období moderních národních dějin. Na rozdíl od úředních dokumentů, které často poskytují „pouze strohá“ fakta, nabízí zápisník jedinečný pohled na jaro a léto roku 1945 očima zúčastněného pozorovatele. Díky tomu můžeme nahlédnout na mnohé události těchto dní trochu jinou „optikou“ a snáze se vžít do atmosféry doby, kdy válka samotná sice již končí, ale přesto je přítomna ještě všude kolem. V zájmu úplné autenticity nebylo po obsahové stránce do textu nijak zasahováno. V knize čtenář najde přesně to, co si Jaroslav Čvančar zapsal a v roce 1957 shrnul do několika sešitů, ať už se jedná o informace z našeho pohledu pozitivní nebo negativní. Příloha DVD.

Životní příběh a osudy příslušníka protektorátního vládního vojska, který se octl ve službách R. Heydricha, plánoval atentát na K. H. Franka a posléze skončil jako vězeň hitlerovského a poté komunistického režimu. Knihy vychází z autentických zápisů jeho osobních deníků, které odtajnil jeho synovec.

Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.

Celobarevná publikace „Brandýs nad Labem–Stará Boleslav včera a dnes zachycuje historickou a dnešní podobu Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi. Čtenáři tak mají možnost vidět stavební památky obou částí středočeského souměstí, jak vypadaly dříve, jejich současnou podobu, ale také se dozvědět hodně zajímavých informací.

Vesnička Zeleneč stála v centru dění posledních okamžiků války a měla jen to neuvěřitelné štěstí, že se v ní zas tak moc důležitého pro historiky nestalo, aby se o ní vědělo a psalo. A právě to štěstí, které ji neopustilo, za to psaní stálo. Válka byla vlastně všude kolem a o mou rodnou ves jen tak lehce zavadila. Nedošlo zde k bojům s obrovskými počty padlých, nejsou zde památníky, ani válečné hřbitovy. O to více jsem jako malý kluk naslouchal vzpomínkám na ni a záviděl tehdejším klukům jejich dobrodružné dětství ve vlastních představách, aniž bych si sám uvědomoval, že není co závidět. Na válce není nic hezkého a pamětníci neradi vzpomínají na bolest a utrpení, které válka přináší. Odcházejí a je téměř pozdě se na ni ptát. A tak se dnes s touto knihou můžete vrátit do míst, kde kráčela historie zas tak nepříliš vzdálená, aby byla odsouzena časem k zapomenutí. Budete tak moci zavřít oči v místech, kde padaly bomby, stál rozstřílený vlak, nebo dopadlo sestřelené letadlo. A v myšlenkách možná uslyšíte řev jeho motoru, střelbu i hrůzu v očích pilota v posledních vteřinách jeho života. Vrátíte se v čase o dvaasedmdesát let zpět do místa, kde zemřel člověk byť v německé uniformě, ale i český civilista a vlastenec na prahu znovunabyté svobody svého národa. A navštívíte i místa, kde dosud leží v zemi těla obětí, ať již vinných či nevinných… Pak již místa, kde se „ vůbec nic nestalo“, spatříte v jiném světle.

O osvobození naší vlasti jsme se dlouho učili něco jiného, než nám dnešní dostupné prameny dokazují. Něco jiného vypovídali poslední pamětníci, něco jiného historici, a něco jiného ti, kteří se snaží přepisovat historii z politických důvodů. Ale historie není korouhvička na věži, která se otáčí, jak vítr vane. Žijeme v době, kdy se historie vlastního národa nesmíme bát a musíme se ptát po pravdě. Ptejme se na ni, dokud máme koho se ptát. Maličká vesnička ztracená v ruchu současného moderního světa má co vyprávět. Psal se sedmý květen 1945, kdy v ní padly první výstřely, a den poté prakticky přestala existovat. O den později nastal mír a my o tom, co se stalo, prakticky nic nevíme. Proč málem zmizela z map? Co se tam stalo? Dá se vůbec po čtyřiasedmdesáti letech najít odpověď?