Thomas d. Ansembourg Livres

Les dernières découvertes scientifiques sur le développement et le fonctionnement du cerveau bouleversent notre compréhension des besoins de l'enfant. Elles démontrent qu'une relation empathique est décisive pour permettre au cerveau des enfants et des adolescents d'évoluer au mieux, en déployant pleinement ses capacités intellectuelles et affectives. Catherine Gueguen nous fait partager ces découvertes et propose des conseils éducatifs pour les parents et les professionnels. Un véritable plaidoyer en faveur d'une éducation bienveillante qui remet en cause nombre d'idées reçues.

Nous sommes souvent plus habiles à exprimer nos vérités aux autres qu'à partager ce qui se passe en nous. Nous avons appris à porter un masque et à jouer un rôle, dissimulant nos émotions pour obtenir reconnaissance et confort, plutôt que de nous exprimer authentiquement. Cette coupure de soi engendre une violence quotidienne : la non-écoute de soi conduit à celle de l'autre, et le non-respect de soi entraîne le non-respect d'autrui. L'appel à cesser d'être gentil et à être vrai vise à nous éveiller à notre inconscience. Il est urgent de prendre conscience de nos pensées et de nos actions. À travers des exemples percutants, l'auteur montre comment ignorer nos besoins nous pousse à nous faire violence et à la projeter sur les autres. Pour éviter la spirale de l'incompréhension, il est essentiel de reconnaître et de prendre soin de nos besoins au lieu de se plaindre du manque d'attention des autres. Ce livre nous invite à désamorcer la mécanique de la violence, là où elle débute : dans notre propre conscience et cœur.

Beaucoup d'entre nous croient que, pour être heureux, il faut se sentir bien tout le temps et mener la vie de ses rêves. Cette erreur nous empêche de goûter pleinement les moments de joie. Et nous pouvons rester captifs longtemps de cette illusion... Des pièges anti-bonheur, Thomas d'Ansembourg en a cerné plusieurs, tant dans sa propre vie que dans celle des gens qu'il rencontre lors de ses conférences. Au fil des ans, il a analysé leurs mécanismes et leurs manifestations quotidiennes dans nos habitudes et nos façons de penser. A l'aide d'exemples concrets, il nous invite à en prendre conscience et nous propose des moyens pour nous en libérer. Une démarche essentielle pour vaincre nos difficultés et nos souffrances, et ressentir un bien-être intérieur de plus en plus fort.

Autor mezinárodního bestselleru Přestaňte být hodní, buďte sami sebou ve své nové knize objasňuje myšlenkové návyky a vzor­ce, které nás vězní a systematicky nám brání v dosažení toho, co všichni hledáme, tedy vnitřní pohodu a štěstí. Nebla­hé návyky, představy, přesvědčení a rozpo­ruplné nároky, které nám vštípila výchova, nazývá nevědomými pastmi na štěstí. Tyto vnitřní překážky, které vězí hluboko v na­šem nitru, jsou o to mocnější, že si je neuvědomujeme. Abychom se těchto svazu­jí­cích mechanismů zbavili a nastoupili cestu osobní proměny a zrání, musíme je v sobě nejprve odhalit a porozumět jim. Dokud si nepřiznáme, že jsme v zajetí růz­ných vnitřních pastí, nemůžeme se z nich vysvobodit ani pochopit, jak jsme se v nich vlastně ocitli. Cesta k poznání sebe sama není vždy snadná ani pohodlná, neboť od nás vyžaduje, abychom se vzdali řady iluzí a sebeklamů, ať už o sobě nebo o lidech ko­lem nás, které nás provázejí od dětství. Zkrátka abychom se mohli začít učit být štastní, musíme se nejprve odnaučit mnohému z toho, co do nás – často v dobré víře – rodiče, škola či společnost vložili.

„Junge Menschen hören nicht auf das, was du sagst. Sie achten auch nicht auf das, was du tust. Sie achten darauf, wie du bist!“ Was denken Jugendliche, wenn sie beobachten, wie Erwachsene ihren Alltag bewältigen, mit Konflikten und Frustration umgehen und ihre Work-Life-Balance organisieren? Etwa: „Erwachsensein ist super. Ich kann es kaum erwarten, bis auch ich in meinem eigenen Tempo lernen und mich entwickeln kann, um dann, im Einklang mit mir selbst, sagen zu können: Ich freue mich, dass ich so bin“? Oder sagen sie nicht doch eher: „Die spinnen doch. Ständig sind sie in Hektik und gestresst, träumen aber von Ruhe. Sie fordern Respekt, ohne sich selbst zu respektieren. Sie wollen sich auf das Wesentliche konzentrieren – und verzetteln sich ständig.“ Es liegt in der Verantwortung der Erwachsenen, sich selbst zu hinterfragen sowie kreative und inspirierende Antworten auf u. a. folgende Fragen zu finden: - Wie zeigen wir durch unsere Art miteinander zu reden, dass Respekt, Klarheit und Empathie nicht nur Ideen, sondern gelebte Werte sind? - Wie setzen wir klare und verständliche Grenzen, ohne die andere Person oder uns selbst einzuschränken? - Wie vermitteln wir Jugendlichen durch unsere Art zu sein – als Eltern oder Lehrer*innen – einen Sinn für Schönheit und Freude, trotz des Schmerzes und der Verwirrung, die das Leben mit sich bringt?