Miroslav Belica Livres

Kdo stál za vzestupem Saddáma Husajna k moci? Proč sankce OSN trvaly i po iráckém stažení z Kuvajtu v roce 1991? Kdo Iráku dodal zakázané zbraně, které ospravedlňovaly pokračování embarga? Jak je možné, že Česká republika jako první země podpořila americké plány na "osvobození" Iráku a vyslala vojáky k irácké hranici? Byly obavy z iráckého útoku na Prahu oprávněné? Kdo spojil Irák s islámskými teroristy? Proč nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení? Jak se Irák po "osvobození" stal nejnebezpečnějším místem na světě a proč se Praha stala outsiderem? Jak se do Iráku dostala Al-Káida, občanská válka a korupce? Na tyto otázky odpovídají autoři, kteří mají s moderním Irákem výjimečné zkušenosti. Miroslav Belica strávil v Iráku více než čtyři roky jako vedoucí zastupitelského úřadu a jeho syn Tomáš tam studoval ještě déle. Díky znalosti arabštiny a dalších jazyků mohli komunikovat s různými lidmi, včetně Iráčanů a diplomatů. Pracovali s databázemi mezinárodních organizací a studovali dokumenty OSN. Na vlastní oči viděli realitu Iráku a porovnávali ji s propagandou Saddámova režimu. Rozhodli se napsat knihu, aby zachovali paměť o české účasti na událostech v Iráku a věrně přenesli fakta do kontextu mezinárodního práva.

Stála Libye skutečně za zřícením letounu PanAm? Jak to bylo s československým semtexem a americkou trhavinou C–4, které měla Kaddáfího džamáhíríje k dispozici. Kdo první spojil semtex a Libyi s katastrofou v Lockerbie a kdo následně vyslal svého emisara k plukovníku Kaddáfímu. Jak probíhaly československé dodávky zbraní a vysílání našich vojenských a civilních odborníků do Libye. Jak libyjské pohledávky potopily Českou námořní plavbu a jak protilibyjské embargo OSN málem zlikvidovalo kopřivnickou Tatru. O těchto a dalších záležitostech, ale zároveň i o tom, jak v Libyi v předlistopadové době žili a pracovali naši lidé, se rozepisuje autor, který sám působil v Libyi pět let. Shodou okolností v přelomové době, kdy naše vztahy s touto zemí procházely dramatickou změnou. Po listopadovém převratu vedl půldruhého roku v Tripolisu zastupitelský úřad Československa a z této pozice měl možnost nahlédnout pod pokličku mnohým zamlčovaným či zkreslovaným kauzám. S pomocí archivních materiálů, odborné literatury a vzpomínek pamětníků, včetně bývalého premiéra Štrougala, rekonstruuje jejich skutečný průběh i události pozdějších let, kdy vzal Západ „zreformovaného“ Kaddáfího krátce na milost, aby vzápětí s pomocí džihádistů rozehrál partii násilného svržení libyjského režimu.

Autor působil v barvách československé a později české diplomacie na ambasádách ve třech důležitých arabských zemích, které kdysi patřily k našim nejvýznamnějším obchodním partnerům. Sýrie, Libye i Irák ve své době budovaly pod vedením autoritativních vůdců svoji verzi arabského socialismu, nedávno ale nad rozsáhlými územími těchto zemí zavlály černé prapory Islámského státu a začaly se uplatňovat středověké zákony. To, že se tyto země přeměnily v epicentra chaosu a islámského extremismu a že Evropa se zase stala cílem přílivových vln migrantů a utečenců, nepochybně nutí k zamyšlení nad příčinami takového zásadního zvratu. Potvrzuje se, že rozhodnou měrou k této dramatické proměně přispěl vojenský zásah vedený zvenčí proti sekulárním režimům. Na osudech pestré, mnohonáboženské syrské společnosti autor s intimní znalostí místních reálií líčí události, které předcházely takzvanému arabskému jaru, a s udivením pozoruje, jak protesty v ulicích syrských měst náhle přerostly ve válku v zastoupení regionálních a dalších mocností a v džihád financovaný islamistickými sítěmi. Vzpomínky na Sýrii, jaká byla před čtyřiceti a před dvaceti lety, konfrontuje s realitou posledního desetiletí, a zamýšlí se i nad dalšími okolnostmi, proč se Sýrie, někdy přezdívaná jako kolébka křesťanské civilizace, ocitla na prahu úplného zhroucení.

Čtyřicet let spojencem v afghánských anabázích. Afghánistánu se po sérii neúspěšných britských tažení v minulém a předminulém století přezdívá hřbitov metropolí. Účastí na kontroverzních velmocenských operacích dobových spojenců se zde v posledních čtyřech dekádách angažuje také Praha. V první den sovětské okupace Afghánistánu roku 1979 byl z československého exilu do prezidentského paláce v Kábulu Moskvou dosazen komunistický předák Babrak Karmal. Po sovětském stažení a ovládnutí země militantními islámskými skupinami, které se ve své době těšily podpoře Washingtonu, okupovaly po 11. září hřbitov metropolí zase Spojené státy spolu s Velkou Británií. Do čela Afghánistánu dosadily amerického občana Hamída Karzajího. To, co začalo jako válka proti Al-Káidě, se ale rychle změnilo v permanentní válku proti pastevcům a vesničanům, kteří nechápou důvod přítomnosti cizích vojsk v jejich zemi a odmítají se s tím smířit. Praha vysílá naše vojáky do Afghánistánu od roku 2002 a celkově se jich zde v několika turnusech vystřídalo sedm tisíc. Praktický efekt celé této „křížové výpravy“, jak ji předvídavě hned týden po 11. září nazval americký prezident Bush, zůstává přinejmenším sporný. Svět dnes není bezpečnější a ani Afghánistán se stabilizovanou a prosperující zemí nestal.

Kdo čistil Saddámu Husajnovi cestu k moci? Kdo poskytl Bagdádu zakázané zbraně, kterými bylo zdůvodňováno pokračování embarga OSN a posléze i americko-britský vpád do Iráku na jaře 2003? Byla to náhoda, že se Česká republika jako první země světa zapojila do amerických plánů na „osvobození“... číst celé