Zuzana Gabrišová Livres

Antologie českých básnířek 1857—2014. Ojedinělá antologie z tvorby více než 150 českých básnířek, kterou sestavila editorka Zuzana Gabrišová, pokrývá časové období zhruba od poloviny devatenáctého století do současnosti. Výběr básnířek se soustředí především na období po roce 1989, z ostatních časových úseků jsou autorky zastoupeny v poněkud menším počtu. Antologie je pak rozdělena do dvou částí: v té první se objevuje pětadvacet básnířek, které editorka preferuje a dává jim mnohem větší prostor než abecedně řazenému "zbytku" v druhém oddílu, kde má každá z autorek otištěnu pouze jednu báseň. Vedle dnes již renomovaných a oceňovaných básnířek antologie také upozorňuje na tvorbu již téměř zapomenutých autorek, jejichž verše mají ovšem rozdílnou kvalitu.

Zuzana Gabrišová vydala v roce 2004 básnickou sbírku O soli (Větrné mlýny). V témže roce začala praktikovat korejský zenový buddhismus a v roce 2006 odjela do Koreje, kde složila mnišské sliby. Po několika letech intenzivního mnišského tréninku se ale opět ozvala potřeba komunikovat prostřednictvím poezie – výsledkem je sbírka Těžko říct. Básně přímočaře směřující k podstatným věcem bytí, zároveň však ukotvené v reálném světě. Drobné, ale palčivé glosy, výzvy, prosby, otázky. S vědomím, že „hranice je křehká věc“ a „o čem se nedá mluvit / dá se psát / někdy ani to ne.“

Krvácí do sebe, blaze, tiše... rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů - Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech "výdobytků") vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily všechny básně do jednoho textu, čteme příběh o tom, jak plevely budoucích výčitek pevně zakořenily... Jednou za čas se dostane do zemské atmosféry meteorit a spadne na území České republiky. Se sbírkou Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové je to podobné...

V publikácii je sledované správanie nitridu kremíka pri tepelnom namáhaní. V prvej časti sú opísané skúšky tečenia, dynamického tepelného namáhania a tepelných rázov nitridu kremíka. V druhej časti je analyzované správanie trhlín v nitride kremíka pri statických a dynamických creepových skúškach. Tretia časť je venovaná analýze napäťových pomerov počas skúšania na opakované tepelné rázy a ich verikácii. Predmetom poslednej časti je predikcia namáhania nitridu kremíka vplyvom tepelných rázov.

Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře toho, kdo ji kdysi čeřil okovem, tím podvojným českým slovem, dvojitým symbolem. Je to podobné, jako když člověk dál cítí údy, jež už nemá, a strom své větve, jež někdo ulámal. Zuzana Gabrišová (1978), básnířka se zkušeností sedmiletého mnišství v zen-buddhistickém klášteře v Jižní Koreji, nás nechává, od sbírky ke sbírce, vždy intenzivněji a s větším zanícením pozorovat všechny své odlesky hladin (stávajících i bývalých): míň a míň je potřeba / slov, jednotlivé vlny skládají svět / za mýma očima.