Tomáš Zouzal Livres

Mezi Benešovem a Sedlčany se za 2. světové války nacházela největší základna Waffen-SS v Evropě – vojenský výcvikový prostor Böhmen. Aby mohl vzniknout, musely desetitisíce zde žijících Čechů opustit své domovy a majetek jim vyvlastnila Velkoněmecká říše. Přesto jich mnoho na cvičišti zůstalo a stali se zaměstnanci SS. Zabrané území se krok za krokem proměňovalo v intenzivně využívaný vojenský újezd, a když chyběly pracovní síly k jeho budování, byli sem na výstavbu deportováni vězni koncentračních i jiných táborů. Kniha líčí pestrou historii cvičiště včetně příběhů lidí, kteří se v něm ocitli.

Kolektivní monografie zkoumá badateli doposud opomíjený fenomén narušování legitimity parlamentních voleb ve střední Evropě od počátků parlamentarismu až po vypuknutí druhé světové války. Za uplatnění interdisciplinárního přístupu jsou v jednotlivých kapitolách představeny různé formy narušování volební integrity, ať už jde o podvody, korupci, nebo projevy volebního násilí. Opomenuta není ani problematika preventivních a represivních opatření přijímaných státy za účelem potírání nelegitimních praktik. Ty totiž ohrožují stabilitu politického systému a jsou v přímém rozporu s podstatou demokratického vládnutí.

Zřízení výcvikového prostoru Böhmen v letech 2. světové války. Krajina jižně od Prahy, sahající od Sázavy až po Sedlčany, byla v době okupace vybrána, aby se stala výcvikovým prostorem Waffen-SS. Během let 1942–1944 zde vzniklo největší cvičiště, jaké české země poznaly. Kniha poutavým jazykem přibližuje historii jeho zrodu, od prvních návrhů až po využívání příslušníky SS. Jednotlivé kapitoly ukazují, jak nacistické požadavky stále rostly, byla zabírána vesnice za vesnicí a desetitisíce lidí přišly o svůj domov. Místo nich přicházeli muži pocházející z celé Evropy, kteří se měli stát předvojem Velkoněmecké říše

Publikace představuje přehled dějin Vlastenecko-hospodářské společnosti v Českém království (1770-1872) a především její nástupnické organizace, Zemědělské rady pro Království české zřízené v roce 1873. Nastíněna je především struktura a působení této organizace, zvláštní pozornost je věnována jejímu významu pro zemědělský rozvoj v Čechách a osobnostem, které ji vedly.

Zemědělství je klíčovým hospodářským odvětvím a faktorem rozvoje lidské populace a kultury. Jeho význam v historii je podtržen podílem na hospodářství států a národů, přičemž dostatečná produkce umožnila rozvoj dalších sektorů. V moderní době vedl význam zemědělství k vytvoření specializovaných orgánů pro jeho podporu a ochranu. V habsburské monarchii vznikly hospodářské společnosti, následně ministerstva. První ministerstvo zemědělství v Rakouském císařství bylo zřízeno v roce 1848, ale brzy zrušeno. Obnoveno bylo v roce 1868 a existovalo nepřetržitě až do zániku monarchie jako ministerstvo orby, pod jehož pravomoc spadalo i hornictví. Ministerstvo mělo významnou roli v českých zemích, kde zemědělství zaměstnávalo většinu obyvatel. Sledující produkci, poskytující subvence a dohlížející na odborné školy, ministerstvo reagovalo na podněty a kritiku z českých zemí. Úředníky byli zpočátku právníci, ale postupně se zvyšoval počet Čechů. Kniha přináší stručné dějiny ministerstva orby a jeho předchůdců, popisuje vnitřní správu, agendu, kompetence a portréty ministrů. Cílem je uvést čtenáře do problematiky a naznačit možnosti dalšího výzkumu, včetně srovnání období a politických tendencí mezi lety 1848–1918.

Kniha se věnuje zemědělskému vývoji v meziválečném Československu a ministerstvu zemědělství. Zachycuje správní struktury a představuje jednotlivé ministry.