Luis Scafati Livres

Mistr a průkopník hororových příběhů vám představuje to nejlepší ze své tvorby. Dokonale napsané příběhy doprovází ilustrace argentinského malíře Luise Scafatiho. "Nežádám, abyste uvěřili tomuto šílenému a zároveň docela obyčejnému příběhu, který vám tu hodlám vylíčit, a ani to nečekám. Opravdu bych byl blázen, kdybych v to doufal, zvlášť když příhodě nemohu uvěřit ani já sám. Přesto blázen nejsem a určitě se mi to nezdálo. Ale zítra mám zemřít, a tak chci dnes ulevit svému svědomí. Rád bych světu předložil, jednoduše, stručně a bez složitého vysvětlování, k čemu došlo v mém domě. Ve svém důsledku mě tento podivuhodný sled děsivých událostí silně potrápil a nakonec docela zničil." Těmito slovy začíná známá próza E. A. Poea - Černý kocour. V této i v ostatních povídkách našeho výběru se čtenář setkává s jinou, temnější realitou, rozum se střetává s nepravděpodobností a objevuje se nadpřirozeno. Poe je právem považován za průkopníka hororových příběhů, který svými texty ovlivnil generace spisovatelů a pro mnohé z čtenářů zůstává dosud nepřekonán. Originální ilustrace známého argentinského umělce Luise Scafatiho výjimečným způsobem dotvářejí atmosféru Poeových příběhů. V knize naleznete tyto povídky: Černý kocour Jáma a kyvadlo Předčasný pohřeb.

Comment Vlad III, prince de Valachie, dont le goût immodéré pour le supplice du pal lui avait valu le sobriquet de "Tepes" (l'empaleur), est-il devenu, sous la plume de Bram STOKER, le comte Dracula ? Comment un seigneur de la guerre mort au combat, en 1476, contre les Turcs est-il devenu un "non-vivant", se nourrissant du sang de ses victimes ? Comment, enfin, le folklore du vampire s'est-il nourri des chroniques historiques ? Mystérieuse alchimie qui fit l'universel succès du roman de STOKER. Par lui, la légende, reprise à la scène et, surtout, à l'écran, est devenue mythe et a donné naissance à la saga du Prince des ténèbres.

Lorsque Gregor Samsa s'éveilla un matin au sortir de rêves agités, il se retrouva dans son lit changé en un énorme cancrelat. Il était couché sur le dos, dur comme une carapace et, lorsqu'il levait un peut la tête, il découvrait un ventre brun, bombé, partagé par des indurations en forme d'arc, sur lequel la couverture avait de la peine à tenir et semblait à tout moment près de glisser. Ses nombreuses pattes pitoyablement minces quand on les comparait à l'ensemble de sa taille, papillotaient maladroitement devant ses yeux.