Václav Jakeš Livres

Čas je nekonečný v rukou Tvých, Pane. Tvá staletí následují druh za druhem, tvoříce malý, planý kvítek. R. Thákur Kniha Boží odysea je pozoruhodným příběhem, v němž člověk uniká za hranici jakékoliv přestavitelné skutečnosti; kde vesmírný čas plyne bez břehů a všemi směry jako řeka, která nemá ani svůj pramen, ani své ústí. Předpokládejme však někde místo, kde se v určitém okamžiku setkají lidský i božský princip. A potom… Filosoficky laděné dílo klade čtenáři sofistikované otázky. Odpověď na ně pouze tušíme.

Stejně tak jako šestatřicet klasických karet kosmické numerologie odkazuje na stejný počet kosmických principů, všímá si autor pětatřiceti povídek a zasvěceného úvodu knihy Pitva toho, proč něco je, spíše než že nic není. Činí tak lehce a elegantně, jazykem zábavným a současně rafinovaně sofistikovaným. Je mistrem paradoxu a gurmánem překvapivé pointy. Nenechá svého čtenáře dlouho čekat, neboť dobře ví (řečeno s básníkem Miroslavem Holubem), že zbytečné čekání je požárem času života. Disponuje právě tou správnou mírou fantazie, o níž se ví, že je tou nejkrásnější dcerou pravdy. Na rozdíl od své vznešené matičky je však dcerka o poznání živější. Bylo - nebylo. Je - není. Bude - nebude. Netušíme. Vždyť vesmír kolem nás je zajisté ještě podivnější, než si vůbec dokážeme představit. Povídky z rodu Čapkovy Šlépěje o tom vědí své.

Na cestě přes peklo, očistec a ráj ve společnosti osobního démona je hlavní hrdina konfrontován s transcendentnem. Sice nezíská odpovědi na své otázky, ale všude rozšíří zmatek. Fantasy próza českého autora. Následník trůnu Anatol Karel z království Harmonie, které nebezpečně připomíná neřesti České republiky v její dávné i současné historii, je proti své vůli konfrontován s transcendentnem. Spolu s osobním démonem Azazelem projde rájem, peklem i očistcem, aby tam vždy způsobil zmatek. Nikoli z vlastního přičinění, nýbrž svou sexuální orientací a drzým rarachovým chováním s dotazy na téma fungování termodynamiky, tedy i entropie, a s ní spojenou evolucí v těchto institucích. Azazelovy otázky, jak to bude s věčností, motivátorem víry s kladným i záporným znaménkem, až se rozpadne tento vesmír trhán na kusy tmavou energií, dávno bez života, přivádějí představitele transcendentna k amoku. Kdo bude v době, v níž nebudou existovat lidé, věřit v konstrukt, jenž si sami vymysleli? Zřejmě proto se princ, později král, rozhodne důvěřovat lidem a nadsmyslno ponechá fantazii a dohadům. Nakladatelská anotace.

Jednu třetinu vesmíru prý nikdy neuvidíme, neboť jeho světlo není schopno k nám doputovat. Ale i ty zbylé dvě třetiny autorovi stačí, aby nás ve svých povídkách pozval na oceán osudů lidí i bohů – či Boha, chceme-li, pokud hledáme příčinu a původ univerza. Nečekejte však teologický spis. Humor je tu všudypřítomný a paradox je jeho prorok. Koneckonců, vyhnáním z ráje to pro člověka teprve začalo.

Levá hemisféra lidského mozku pomalu, ale jistě degradovala lidstvo na studené psí čumáky, ovšem nadané produktivním a efektivním viděním světa. Naopak aktivita jeho pravé části se schopností vidět věci vztahově, emocionálně a intuitivně stagnovala. Bohorovnost lidstva však náhle vzala za své, když se z oběžné dráhy kolem Saturnu vydalo k Zemi těleso neznámého, bezpochyby však umělého původu. Všechny vysoce sofistikované pokusy o navázání kontaktu ztroskotaly. Diskomunikace par excellence. Po určité době se mlčící objekt nečekaně a samovolně rozpadl do bezpočtu drobných předmětů kulovitého tvaru, které se snášely k povrchu a ulpívaly zpočátku na všem živém, později však už jen na lidech, aniž by jim ovšem jakkoliv viditelně škodily. Ale ani u toho nezůstalo – defragmentace pokračovala až do stádia prostým okem neviditelných a všudypřítomných nanobotů. To vše samozřejmě nezůstalo bez vlivu jak individuálního (náhlý výskyt projevů geniality), tak společenského (zde však byla rezistence proti všem projevům geniality poměrně vysoká). Zdálo se, že překotný vývoj nelze zastavit – ovšem až do chvíle, kdy se tajemný kosmolet znovu materializuje z drobných nanočástic do své původní podoby a směřuje zpět domů, stejně jako příběh ke svému překvapivému rozuzlení.

Bůh prý pokaždé jedná a uvažuje jen o skutečné realitě, nikoliv o realitě falešné, ale jako Všemohoucí se tím samozřejmě nemusí cítit být vázán. Nezaměňovat prosím jinou či chceme-li falešnou realitu s pojmem fake news, který se nyní stal globálním mediálním i politickým tématem. Zde ovšem v konečném důsledku nemáme na mysli pouze primitivním způsobem podvržená fakta, ale také s pomocí umělé inteligence vytvořené informace (dokumenty, obrázky, video, zvukové záznamy…) o událostech, které se nikdy nestaly nebo se alespoň neodehrály tak, jak je publiku předkládáno. Připusťme však, že problém je ještě daleko složitější, a zdaleka se netýká jen ideologicky podbarvených šarvátek. Roku 1957 se v kvantové mechanice objevuje myšlenka paralelních vesmírů, která předpokládá, že všechny možné alternativní minulosti a budoucnosti jsou reálné a každá představuje současný, třebaže paralelní svět. Jeho pozorování je pro nás ovšem za stávajících okolností neuskutečnitelné, neboť je lze provádět pouze v našem světě. Proto si existenci těchto světů a události, které tam probíhají, lze jen představovat. Možná že ale stačí jen ve vhodné chvíli zakašlat…

Proč vzniklo vědomí a je evoluční výhodou bytosti zvané člověk? Je vědomí schopností prožívat realitu takovou, jaká je? Je vědomí vlastností hmoty? Jaký je rozdíl mezi vědomím biologickým, anorganickým a vědomím umělé inteligence? Je vědomí, vnímání, myšlení a zpracování informací pouze doménou mozku? Nebo je vědomí součástí univerza? Klást si obdobné otázky můžete v podstatě donekonečna, neboť stávající znalosti týkající se vzniku a fungování vědomí jsou stále v plenkách. Zatímco fyzika, zejména kvantová, matematika a exaktní vědy obecně pádí mílovými kroky od teorie k teorii, posouvajíce znalosti kupředu, poznatky o tak zásadním a fenomenálním aspektu života, jakým je vědomí, jako by vědce nepřitahovaly. Jak se zdá, hůře je na tom už jen filozofie, která jako by strnula. Albert Einstein popsal vědomí jako nedílnou součást vesmíru a měl za to, že vědomí prostupuje vším. Stejnou filozofii zastávali přívrženci panpsychizmu, jakými byli Thales, Platón, Spinoza, Leibniz, Russell. Naproti tomu solipsizmus považuje lidské vědomí za vedlejší vlastnost myšlení a mozek za jediného objektivního zpracovatele informací o světě kolem nás. Jeho zastánci byli Descartes, Schopenhauer, Newton, Sartre. Neurobiologové přísahají na tezi, že vědomí je produktem mozku. Psychiatři a psychologové si už tak jisti nejsou. Když k tomu přičteme záhadu možnosti vzniku vědomí umělé inteligence, vyskytne se příležitost uchopit tuto látku a popasovat se s ní, například formou povídek. S jejich závěry nemusí čtenář vždy souhlasit.

Soubor krátkých humoristických sci-fi povídek, ve kterých se autor s nadhledem zamýšlí nad vznikem a smyslem života. Vznikl náš vesmír cíleným působením vnější síly, nebo se jedná jen o nahodilou shodu různých přírodních interakcí? A pokud se skutečně jedná o výtvor jednoho velkého Hybatele, kdo jím je? Na tyto a mnoho dalších otázek se snaží odpovědět povídky obsažené v této sbírce. V krátkých příbězích tak vzniká pomyslný průsečík mezi vědou a vírou, ve kterém spolu mohou vedle sebe existovat božští stvořitelé a syrové fyzikální síly.

Pětatřicet povídek s přesností laserového paprsku vyhledává zjevné i skryté kontury skutečnosti. Neotřelé vidění jen zdánlivě tradičních motivů se spojuje s uměním vyprávět. Děje se tak sympaticky úsporným, ale přitom pečlivě cizelovaným a fantazii stimulujícím jazykem. Koneckonců, když profesor Joseph Sittler mluvil o tom, že míří-li rozum na galaxii, nemůže mít Bible Ježíše v hranicích Palestiny.