Tato publikace je věnovaná vlajkám, respektive vexilologickým dějinám britského impéria. Je to odborná, ale i laikům přístupná kniha, která zahrnuje stručné dějiny britských kolonií, protektorátů, dominií, historických zemí a autonomních území, včetně map a reprodukcí – cca 750 vlajek s informacemi o jejich vzniku.
Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. Kniha Vyprávění nočních hubeňourů shrnuje přehledně, ve čtyřech částech, dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. „Touha po senzacích smyslů, blouznivá imaginace i povrchní fantastika, chuť vyprávět příběhy – to vše spojuje ,lesser writers‘, menší spisovatele, a francouzské malé romantiky frenetické školy,“ píše Linhart úvodem, „Tyto plejády zapadlých hvězd by nebyly úplné, kdybychom nevyjmenovali všechny ty uražené a ponížené, kteří si vědomě i proti své vůli reklamovali místo na literární periferii: ,poetae minores‘ české dekadence […], většinu německo-české literární scény […], osamělé aristokraty a ubohé ,outcasts‘. V první studii projdeme dějinami frenetické literatury od XVII. po XX. století. Ve druhém dílu se čtenář intimněji seznámí s několika fatálními ,lordy horory‘ z Velké Británie, Nové Anglie a kalifornského pobřeží. Třetí díl je pak lexikonem monster a fantastických bytostí. […] Díl čtvrtý je malou antologií anglických překladů povídek několika českému čtenáři málo známých, ba i zcela neznámých autorů.“
Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.
Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne náhodou se jedno z mistrových heteronym jmenuje Pavel Jazyk. Cesta tu jde prostě sama k cíli. Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci Vienna Calling mohl poskládat kdekoli jinde na světě. Třeba v Londýně. Třeba v Duchcově. Linhart je svůj. Nevím, kdo mu to přišil, ale nikdo mu to neodpáře. Radim Kopáč
Krátké povídky ze současného života doplňuje vyprávění o dějinách severních Čech, dřívějších Sudetech. Soubor Měsíční povídky má pět oddílů - Zpěvy marodovy se zabývají věcmi obecně lidskými, oddíl Památný den v Duxu je věnován rodným Sudetům, v části Nebe mdlé mysli jsou zachyceny neveselé scény z každodenní práce, oddíl Anděl v temném koutě je určen katolíkům i nekatolíkům a cestopisné črty jsou shrnuty v části Německem křížem skrz krážem naskrz. Rozsáhlá povídka Opárno je poslední částí trilogie (Čítanka český Jazyk, Sonnenstein), tentokrát o uměle stvořeném kraji, kraji severních Čech, jeho historických i současných obyvatelích a neblahých dějinách.
Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.
Sbírka příběhů a deníkových záznamů a někdy též kryšpínských nanicovatostí vznikala během let na dvou vzdálených místech, v klášterech Broumov a Osek a jejich okolí. Jak se do těchto míst básník dostal bude zjevně svrchovaným tajemstvím i pro něho. Důležité pro čtenáře je, že si vedle humoru a lásky k poutnictví, zachoval svou přímočarou sebestřednost a razantní odbržděnost - jak se trefně v případě jeho předchozí, poněkud méně poutnické knihy, vyjádřil Jiří Zizler.
Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietnamského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo „stará milenka“ přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.
Texty otištěné v této sbírce jsou součástí Měsíčních povídek, které píše Patrik Linhart již několik let. Výběr textů, ač by se chtělo napsat, že je všehochutí, je zajímavou kombinací humoru a až psychedelického tragična, které se tváří, že jde jen tak mimo, jenže pak ryje a ryje. Anarchistický ráz autora se odráží v žánrové rozmanitosti, některé texty se více blíží k poezii, či jí přímo jsou, např. Vana s larvami, některé jsou naopak vzorovými mikropovídkami, např. Říše divů. Linhartova osobitá poetika vyvěrá z klasické dekadence, která u něj zmutovala pod vlivem českých básníků a světem pindíků v poetiku linhartovskou sui generis. V knize můžeme nalézt texty působící realisticky: Posezení v kruhu. Mnohé další nepopírají svůj komický a přitom snový ráz: Vycházející slunce se žralokem. Některé mají fantaskní až hororový základ: Z neznámé planety. U některých textů lehce převažuje komická tendence a svým obsahem se vztahují k samotnému autorovi, který se stává skrytým cílem svého vlastního útoku: Legendární Peťka, Legendární klub. Patrik Linhart neustále balancuje na pomezí, drží se na pomyslné dělící čáre mezi mnoha opozicemi a nehodlá přešlápnout ani na jednu, ani na druhou stranu, vždy tak, vás čtenáře, bude nechávat lehce poeticky linhartovsky rozpolcené. Takže: „Say no more.“ (Tomáš Suk)
