Irena Žantovská Livres

Kniha Rétorika a komunikace je uceleným kompendiem provázejícím čtenáře širokým a členitým světem komunikace v minulosti i současnosti. Nejprve představí samotný pojem lidské komunikace a základní komunikační funkce, zvláštní pozornost věnuje komunikaci neverbální a komunikační situaci, včetně řečnických triků a protitriků. Ucelený blok je zaměřen na dějiny rétoriky, a to od antických počátků přes křesťanský středověk, renesanci, církevní rétoriku až po názory na řečnictví, jak je nacházíme u autorů 19. století. Následují analýzy dnešního stavu rétorické a komunikační praxe. Poslední třetina knihy se věnuje samotnému rétorickému umění, osobnosti řečníka, řečnickým žánrům, jednotlivým fázím řečnického procesu i kultuře mluveného projevu. Všímá si vztahu řečníka a publika a jeho zpětné vazby a také klade důraz na řečníkovu image a jej

Publikace přehledně seznamuje s dějinami rétoriky od prvopočátků v antickém Řecku až po období 19. století. Učební text doplňují cvičení a úkoly, které vedou čtenáře k samostatné práci s rétorickými texty.

Vysokoškolská učebnice věnovaná základům moderní rétoriky a jejímu praktickému uplatnění. Autorka zkoumá téma z různých hledisek. Po obecné charakteristice oboru se věnuje rétorice současné, která je ve své dnešní podobě vědou, dovedností i uměním. Vysvětluje různé formy verbální i mimoverbální komunikace, poukazuje na rozmanitost řečnických žánrů, různé řečnické prostředky a hlasové vlastnosti. Zabývá se také osobností a psychologií řečníka i na zpětnou vazbou jako korekcí komunikace. Publikace je vhodná nejen pro studenty vysokých škol.

Výbor z básnické tvorby Ireny Žantovské Zahrada soch vznikl na půdorysu sbírky z roku 2003 (první vydání bylo také podkladem pro scénickou montáž poesie, baletu a animovaných koláží Miroslava Huptycha – CD s hudbou Tomáše Reindla k představení vyšlo v roce 2010). Nejedná se však o klasickou reedici, ale o vydání rozšířené o řadu básní nových, dosud povětšinou nepublikovaných, jež tak představuje básnířčinu tvorbu od 80. let po současnost. Zahrada soch se tedy rozšířila. Objevily se v ní nové cesty a zákoutí, jež vzbuzují zvědavost návštěvníků zahrady svou neokázalou architekturou, plnou náznaků jitřících fantazii. Je to táž i jiná zahrada, neboť to nové v ní působí tak přirozeně, jako by bylo od samého počátku součástí zahrady původní, v níž (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou, v níž: „Pro dozrálá slova/ šplhám po stále/ tenčích/ větvích…“ V níž sochy nejsou sošné, neboť mají schopnost rozmlouvat v náznacích polozapomenutých gest k těm, kteří jsou připraveni nechat poezii vejít do svého nitra, do své zahrady soch, metafor a tajemství, která trvají, neboť měla dar dotknout se našich srdcí.

Zdraví máme jen jedno, a proto nás zajímá, jak se o ně starat a jak je o ně pečováno ze strany institucí, které si platíme - lékařských zařízení. Média nás někdy přesvědčují o tom, že v českém zdravotnictví je všechno špatně, vybírají převážně jen negativní či dokonce poplašné zprávy ve snaze zaujmout, šokovat, někdy dokonce až manipulovat veřejnost. Jenže nic na světě není černobílé. O tom jsme se přesvědčili v rozhovorech s deseti špičkovými odborníky z různých medicínských oborů - od diabetologie, endokrinologie, revmatologie, přes neurologii, kardiologii, radiodiagnostiku, až po chirurgii či válečnou medicínu, přičemž svěží názory vnesl do knihy také o generaci mladší Lukáš Pollert. Oslovili jsme vynikající kapacity z těchto oborů a položili jim desítky otázek, z nichž některé se prolínají celou knihou. Každý ze zpovídaných lékařů na ně odpovídá trochu jinak a poskytuje tak další svědectví o různorodosti a hloubce světa medicíny. Jiné jdou přímo ke specifice jednotlivých oborů a snaží se aspoň trochu osvětlit místo, které zaujímají na zdravotnické mapě - se zvláštním přihlédnutím k tomu, co v dané oblasti můžeme pro své zdraví udělat sami. Kniha je tak pozoruhodným svědectvím o stavu našeho zdravotnictví, sbírkou poutavých názorů osobností, jež mají co říct, avšak stejně dobře poslouží všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké jsou dnešní medicínské trendy i předpovědi a jak zůstat zdravý - což je bezpochyby cílem nás všech.

Autorka zasvěceným pohledem zkoumá divadelní představení jako způsob komunikace mezi divadelními tvůrci a diváky, společenský kontext vzniku divadelního představení, roli publika v dialogu s herci i možnosti této zvláštní formy mezilidské komunikace. Čtivým způsobem popisuje také chování současných diváků a odpovídá mimo jiné na takové otázky, jako např. jak často, s kým a na co chodíme do divadla, jakou máme schopnost oblíbit si konkrétní divadlo, co od návštěvy divadelního představení očekáváme především atd.

Irena Žantovská je talentovaná umělkyně, jejíž divadelní kariéra začala už během studií, kdy inscenovala texty autorek jako Marina Cvetajevová a Sylvia Plathová. V druhé polovině 80. let se zaměřila na beatniky a německé expresionisty, a také na české básníky jako Kainar, Hrabě a Orten. Její režie Elegií, aktuálně v Divadle v Celetné, patří k vrcholům českého moderního divadla poesie. V činoherních inscenacích, od oblastních divadel po Národní divadlo, se soustředila na autory s niternou, introspektivní řečí, což ji přivedlo k Čechovovi, Strindbergovi a Genetovi. Žantovská je také autorkou poezie, jejíž vnitřní divadelnost ji předurčuje k scénickému uchopení. Z její první sbírky Zahrada soch vznikla pozoruhodná inscenace, která spojila poezii, experimentální hudbu, moderní balet a výtvarné umění. Její nová sbírka Bezčasí je komornější a introvertnější než předchozí dílo. Chybí jí velká „jevištní“ gesta, ale přináší překvapivou vlídnost a mírnost, jako by krajina jejího dětství, Vysočina, vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni a tvar, spolu s hlubší, niternější dramatičností.