Třetí básnická sbírka současného divadelního režiséra opět přináší záznamy drobných intimních a lyrických reflexí. Podobně jako v předcházejících "Malých prosbách", i v tomto souboru zachycuje Jan Borna ve tvaru lakonických sdělení své pocity, prožitky a názory. Autorovy verše mají nesporně svůj půvab, lehkost a hravost, které často ústí do překvapivých point a svou výslednou podobou rozhodně nezapřou Bornovu režijní i tvůrčí zkušenost z jeho divadelních skečů a výstupů. Zdá se však, že i když se autor nesnaží dát najevo průchod bolesti a nostalgii, přesto v jeho verších stále častěji zaznívá motiv smutku a mnohdy i beznaděje. Borna se patrně pod vlivem trvalé choroby mění v pozorovatele, který sleduje svět z okna a i přes tyto omezené možnosti dokáže uvažovat nad nejrůznějšími událostmi a situacemi, který mu pohled do "krajiny nad parapetem" přináší. Autor se tak pozvolna stává komentátorem, jenž si sledováním důvěrně známých míst, která jsou zdánlivě pořád stejná, přesto však nesetrvávají ve statické nehybnosti, uchovává lidskou i existenční naději, třebaže "okleštěnou" určitými předtuchami a pochybnostmi: "Smrti se nebojíme!" poznamenává v jedné básni. "Při narození jsme se vykřičeli/ ze svého strachu a úzkosti." Pravě tyto kontrasty dávají Bornově poezii mnohem hlubší prostor i smysl.
