Jaromír Zemina Ordre des livres

Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 1965–2014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let. Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala „Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné.“ Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: „Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je.“ Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen. „To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti.“ Adriena Šimotová

Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně prosadil v druhé polovině padesátých let, navazující na tradice moderní české malby a evropského umění, zejména francouzského a italského. Každý podnět procházel jeho osobitým filtrem cítění. Tichý a jemný, patřil k malířům-básníkům, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma. Jeho tvorbu předznamenal láskyplný vztah k přírodě, který byl dočasně zastíněn moderním velkoměstem. V zralém období, počátkem šedesátých let, se zaměřil na několik charakteristických témat, jako je předjaří a podzim, rašení a přezimování, což vedlo k novému obrazovému typu „krajin-zátiší“, překračujícímu tradiční krajinářství. Johnovo básnické a výtvarné cítění se projevilo nejen v malbě, ale i v grafice, kde byl nezaměnitelným mistrem. I přes svůj krátký život zanechal vyzrálé a celistvé dílo, které ho řadí mezi nejvýznamnější umělce po 2. světové válce. Kniha, která je výsledkem uměleckohistorického zájmu a hlubokého přátelství, volně řadí texty vzniklé během více než půlstoletí. Jaromír Zemina kombinuje erudici s literárně bohatou esejistikou, což přispívá k plastické naléhavosti Johnovy tvůrčí osobnosti.

Autobiografická kniha esejů, básní a vzpomínek Jaromíra Zeminy.

Alén Diviš (1990–1956) žil od dvacátých let v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a navštěvoval přednášky Františka Kupky. Na počátku druhé světové války, v době silně protičeských nálad ve francouzské společnosti, byl zatčen a vězněn v pařížské věznici La Santé, následně prošel internačními tábory ve Francii, Maroku a Martiniku. Po příjezdu do New Yorku v roce 1941 reflektoval své vězeňské zkušenosti malbami inspirovanými kresbami odsouzenců na smrt. Těmito existenciálními obrazy se nezávisle přiblížil k výtvarníkům jako Jean Dubuffet a Jean Fautrier. Po válce se vrátil do Československa, usadil se v Praze a v roce 1948 úspěšně vystavil své newyorské práce, zejména mezi mladými výtvarníky. Další výstava v roce 1949 zahrnovala jeho malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena, přičemž smrt se stala jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech žil v izolaci pod komunistickou totalitou. Na konci života, kvůli nedostatku peněz na barvy, se věnoval kreslení, především výjevům z fantastických povídek Edgara Allana Poea a z Bible. Jeho umění šerosvitu a temnosvitu ho zařadilo mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo téměř zapomenuto, až v sedmdesátých letech ho znovuobjevil Jaromír Zemina. Kniha obsahuje desítky reprodukcí Divišových děl a texty Jaromíra Zeminy na divišovské téma, doplněné francouzským a anglickým resumé.

V této knížce Jaromír Zemina shromáždil básně a básnické prózy, v nichž líčí své zkušenosti se zvířaty a vyznává se z lásky k nim, ať jsou to mravenci, ptáci, ryby, psi nebo krávy a koně – ti především. Jim věnuje text nejdelší, končící konstatováním, že nejlepší místo na světě je pro něho tam, kde se stýká příroda s uměním pod patronací poezie. Proto zahrnuje do zvířecího světa nejen zvířata stvořená přírodou, nýbrž i ta, která vytvořili lidé: mravenci jmenovaní v názvu knížky jsou skuteční, medvídek je dětská hračka. A koně, které od mládí kreslí, jsou pro něho stejně významní jako ti, o něž se jako chlapec staral a na nichž jezdil. Působivost Zeminovy knížky umocňují jeho fotografie, které, tak jako v předchozí Knížce zimního času, vydané rovněž českobudějovickým nakladatelstvím Měsíc ve dne, střídají se s texty a dokládají nejen autorovo nadání literární, nýbrž také talent výtvarný, jímž se odlišuje od většiny historiků umění i beletristů. Knížka je půvabná a přitažlivá též svou vnější podobou, jejíž autory jsou František Nárovec a Anna Doubravová.

V knize nazvané Knížka zimního času, kterou vydalo českobudějovické nakladatelství Měsíc ve dne, shrnul Jaromír Zemina, umělec, znalec umění a básník, to, co dosud napsal o své nejmilejší roční době. Jsou to texty z jeho zápisníku, původně neurčené pro veřejnost, kterými zachycoval proměny světa kolem sebe i ve svém nitru od doby, kdy se zima ke scéně života teprve blíží, až po dobu, kdy odchází, aby byla vystřídána jarem. Mnoho místa v knize věnoval Vánocům se vším, co k nim patří, zejména betlémům, o nichž píše nejen jako milovník, nýbrž i jako znalec-historik umění. Jeho různým reflexím odpovídá způsob, jímž je vyjadřuje, takže se tam střídají básně ve verších s básněmi v próze, lyrika s epikou a s esejistikou. Tuto rozmanitost rozmnožují fotografie, jejichž autorem je sám pisatel. V tom všem se spojilo a prolnulo současné nazírání s viděním tradičním ve směs, která obohacuje to, co bylo dosud o zimním čase napsáno. Zeminovu vytříbenému stylu odpovídá rafinovaná grafická úprava od Anny Doubravové, která z této knihy určené pro důvěrné chvíle dělá knihu i po vnější stránce krásnou.

Kniha, vydaná k stému výročí narození Václava Boštíka, je historicko-uměnovědná práce a netradiční obrazová monografie od tří autorů. Historik Martin Boštík, bez příbuzenského vztahu k malíři, strávil léta bádáním a shromáždil rozsáhlý materiál o malířově životě a inspiracích, přičemž velký důraz klade na rodný kraj Václava Boštíka, Litomyšlsko. Historik Stanislav Vosyka popisuje duchovní klima tohoto uměleckého regionu v období malířova působení. Třetí autor, Jaromír Zemina, malířův celoživotní přítel a kurátor, doplňuje text úryvky ze svých starších úvah o díle, které ho provází více než padesát let. Publikace obsahuje téměř pět stovek fotografií a reprodukcí Boštíkových děl, z nichž většina je publikována poprvé. Kniha nejen přispívá k poznání osobnosti Václava Boštíka, ale také vyvrací mýty a omyly, které se tradují v odborných kruzích i mezi jeho obdivovateli. I když se Boštík bránil titulu největšího českého malíře druhé poloviny 20. století, důkladnost práce s pramennými materiály zaručuje, že se tato publikace stane referenčním dílem o Václavu Boštíkovi na mnoho let. Počet stran: 320 Počet ilustrací a příloh: 440 Vydalo Arbor vitae a Regionální muzeum v Litomyšli.

Esej, ve kterém se Jaromír Zemina stává poutníkem po krajině severních Čech, zvláště Českého ráje. V centru jeho pozornosti jsou zejména pískovcové sochy Matyáše Bernarda Brauna (ale také Václava Levého), geniálně dotvářející krásu krajiny, která se stala po dalších tři sta let trvalou inspirací pro české umění. Zemina se zhostil také role průvodce výtvarnými a literárními díly, ovlivněnými tímto krajem s jeho sochařstvím.