Honoré de Balzac charakterizoval své dílo takto: Sestřenice Běta je tzv. chudá příbuzná, pronásledovaná neštěstím: žije v lůně tří nebo čtyř rozličných rodin a mstí se za všechna utrpení. Námět, který měl být zpracován jako povídka, Balzacovou horečnou tvořivostí vzrostl naromán s celou řadou charakterů, jež se staly postavami světové literatury. Jsou to zvláště: venkovsky energická sestřenka, prostopášník baron Hulot, povýšenec Crevel a měšťácká kurtisána Marneffová.
Karolina Světlá (p): Kříž u potoka - vesnický román. 1940, XVI. vydání.
Autorčiny vzpomínky zejména na svůj život v Praze v době svého mládí, tedy v čase okolo poloviny 19. století. Čtenář se zde dočte i o diskriminaci žen a dívek, o všudypřítomné němčině a potlačované češtině, ale najde zde i řadu postřehů z prostředí okolo Poštovské ulice, dnes Karoliny Světlé, kde tehdy autorka bydlela. A o životě v tehdejší době vůbec.
Z Vídně se na statek svého otce vrací Jindra se sestřenkou Amálkou. Doma obě dívky vítá nejen rodina, ale i Vojtěch Lípa, vlastenecký vychovatel Jindřiných mladších bratrů. Jindře je vlastenec Lípa i jeho zápal pro národní věc k smíchu, pozvolna však začíná přejímat jeho názory. Obamladí lidé se do sebe zamilují, osud jim však nepřeje. Statek Jindřina otce vyhoří a dívka, aby zachránila rodinu před bídou, se provdá za bohatého hraběte Ostrovína. Není s ním šťastná, žal a trápení zaviní její předčasnou smrt. Podle posledního přání odvádí Jindřin otec jejího synáčka Lípovi, aby z něho vychoval řádného vlastence.
Černý Petříček patří mezi první prozaická díla Karoliny Světlé. Námět čerpala z městského prostředí, ve kterém sama vyrůstala. Zaznívá zde jak sociální tematika, běžná v celém díle autorky, tak i kritika církve a hlavně pravdy, které od ní přebírají lidé a po svém si je vykládají. V neposlední řadě znázorňuje vzpouru čerstvě dospělých dětí, proti jejich rodičům či autoritám, které jim plánují život bez toho, aby se jich na něco ptali.
Babička de Božena Němcová, sous-titrée Obrazy z venkovského života, est une œuvre essentielle de la littérature. L'auteure partage ses souvenirs d'enfance dans la vallée de Ratibořice, enrichis de traditions populaires. Écrite dans une période difficile après la perte de son fils Hynka, les images poétiques de cette vallée lui apportaient réconfort et plaisir, un sentiment que ressentent également les lecteurs. Cela explique son succès, étant le deuxième livre le plus apprécié dans le sondage « Kniha mého srdce ». L'histoire suit une grand-mère visitant sa fille et sa famille, qui, par sa sagesse et sa bienveillance, devient respectée par tous, y compris par la princesse Zaháňská. Němcová construit autour de cette figure maternelle un récit paisible, rempli d'« images » idéalisées de la vie rurale au fil des saisons. Toutefois, le récit aborde également des thèmes dramatiques, comme le destin tragique de Viktorka, une amoureuse malheureuse. Le récit s'écoule calmement, reflétant le rythme répétitif de la vie villageoise. C'est peut-être cette évocation touchante d'un monde paisible de l'enfance, où l'entraide et l'écoute des anciens sont valorisées, qui fait que ce livre continue d'attirer les lecteurs aujourd'hui.
Enefa Podhajská žije v malé chaloupce na úpatí tajemné hory Ještěd jen se svým bratrem a moudrým dědečkem. Mezi svými vrstevníky je nazývána Kantůrčicí, protože se ve všech ohledech vymyká ostatním vesnickým dívkám.
Třídílný román z valašských hor. Díl l. - Sny o štěstí.
