Petr Dostalík Ordre des livres

Publikace se zabývá problematikou římského rodinného práva, konkrétně ochrany ženy po smrti manžela. Autor nejprve vystihuje základní rysy římského manželství včetně okolností jeho zániku. Manželství v římském právu zaniká nejen smrtí manžela, ale také jeho upadnutím do válečného zajetí, rozvodem a dalšími způsoby. V další části autor pojednává o institutu věna, které je základní složkou římského majetkového práva. Je příspěvkem manželky na náklady udržování domácnosti, a zároveň kompenzuje dceři ztrátu způsobenou tím, že přechodem do manželovy rodiny ztrácí zákonné dědické právo po svém otci. Pozornost je dále věnována darování mezi manžely, které bylo zprvu v římském právu zakázáno, darování pro případ smrti, které bylo možné i mezi manžely, a neobvyklému institutu donatio propter nuptias. Děděním se zabývá poslední kapitola. Manžel mohl povolat manželku k dědění v závěti, případně jako odkazovníka. Zvlášť vhodný byl v tomto případě odkaz požívacího práva. Zemřel- li manžel bez závěti, závisela situace manželky na tom, jakou formou bylo uzavřeno manželství. Autor popisuje výhody a nevýhody přísné formy manželství a také volné formy manželství, která mohla vyústit až v uplatnění institutu ochrany nuzné vdovy.

Publikace se zabývá případy, ve kterých dochází k nakládání s cizí věcí proti vůli jejího vlastníka. Patří sem jednak spojení jedné věci s jinou (akcese), zpracování cizí věci ve věc jinou (specifikace), versio in rem, použití cizí věci při odvracení krajní nouze, a konečně možnost obětovat cizí věc pro záchranu cizí hodnoty. Autor zkoumá uvedené případy v historických souvislostech a sleduje způsoby, zda a jakým způsobem je hrazena škoda, která vzniká upotřebením věci jejímu vlastníkovi v jednotlivých právních úpravách: od práva římského přes právo pandektní, rakouské, československé až po občanský zákoník z roku 2012. Zároveň autor analyzuje otázku, nakolik je právní úprava uvedených případů v současném občanském zákoníku odrazem zásady „nikdo se nemůže obohatit na úkor jiného“ a zda na tyto případy může být aplikována právní úprava bezdůvodného obohacení.

Kniha, na kterou celý právnický svět čekal, je konečně tu! Každý z velkých římských právníku a myslitelů se do historie zapsal nějakým významným dílem. Je proto na čase, aby se i doc. Petr Dostalík zapsal do historie knihou, která nemá obdoby. Kniha Dostalíkovy hlášky: Fragmenta Dostalíkova je počinem jednoho vysokoškolského pedagoga, jednoho absolventa a dvou studentů Každý student právnické fakulty v České republice dozajista zná facebookovou stránku Dostalíkovy hlášky, která si za celou dobu svojí existence našla téměř 3000 sledujících ze všech koutu naší země. Dostalíkovy hlášky jsou opravdovým virálním fenoménem, který už od roku 2011 baví svými odposlouchanými hláškami, historkami a postřehy z hodin s doc. Petrem Dostalíkem celou právnickou komunitu. Garantujeme vám, že při čtení této knihy budou mít i neprávníci problém ubránit se smíchu.

Publikace představuje dva instituty soukromého práva ? příkazní smlouvu a jednatelství bez příkazu v historických souvislostech.

Celý název: Geneze kodifikací mezinárodního práva soukromého - Soukromprávní úpravy mezinárodních poměrů. Publikace vůbec poprvé v naší právnické literatuře zachycuje novodobé kodifikace v oblasti mezinárodního práva soukromého včetně důvodových zpráv, případně i komentáře. V úvodu autoři popisují dějiny kolizionistiky od starověku po 20. století. Zmiňují také představitele vědy mezinárodního práva soukromého v Československu a České republice. Dále se podrobně věnují vývoji čtyř institutů, které prostupují všemi dosavadními moderními kodifikacemi: právní jednání, cizinec, poručenství a věcná práva. Část věnovanou kodifikacím zahajuje výňatek z Všeobecného zákoníku občanského včetně důvodové zprávy a dobového komentáře. Následují texty zákonů z roku 1948, 1963 a 2012, vždy opatřené důvodovou zprávou a výčtem novelizací.

Na svou dobu velmi vyspělý systém římského práva silně ovlivnil vznik a vývoj kontinentálního práva a tvoří základ evropského právního systému. Bez znalosti základů římského práva tak lze jen stěží chápat některé současné právní istututy, včetně institutů práva mezinárodního obchodu. Autoři této publikace si vytyčili za cíl sledovat některé instituty římského práva v jejich vývoji k současným institutům práva mezinárodního obchodu. Jde zejména o smlouvu o mezinárodní koupi zboží, smlouvu o přepravě a náložný list (konosament), ale třeba také o rozhodování právních sporů v rozhodčím řízení. Hlavním pramenem pro hledání počátků právního systému lex mercatoria, který dnes tvoří součást práva mezinárodního obchodu, jsou edikty cizineckého praetora, jehož úkolem bylo poskytování právní ochrany při obchodních stycích Římanů s cizinci, případně cizinců s cizinci na půdě římského státu. Kniha nabízí podrobný rozbor klíčových pasáží ediktů cizineckého praetora a díky tomu též neotřelý pohled na instituty práva mezinárodního obchodu, které jsme zvyklí vnímat pouze jako efektivní prostředky k uskutečnění mezinárodních obchodních transakcí.

Kniha se zabývá problematikou bezdůvodného obohacení. Mapuje případy, ve kterým římští právníci poskytovali žaloby z bezdůvodného obohacení (kondikce) a ukazuje, jakými zásadami byli vedeni při jejich posuzování. Práce nachází značné rozdíly mezi řešením případů bezdůvodného obohacení klasickými právníky a řešeními, ke kterým se přiklonil císař Justinián ve své slavné sbírce Corpus iuris civilis a dochází tak k názoru, že klasické římské právo bezdůvodného obohacení je mnohem subtilněji, důvtipněji a elegantněji zpracováno než právo bezdůvodného obohacení císaře Justiniána, které máme zachováno v Digestech. Autor zdůrazňuje skutečnost, že přestože je moderní právo bezdůvodného obohacení založeno na římském právu, je to bohužel právo justiniánské, které je předobrazem moderního bezdůvodného obohacení. Z toho důvodu jsou kriticky komentována ustanovení občanského zákoníku upravující bezdůvodné obohacení. Autor dále argumentuje, že znalost klasického římského práva, zejména odmítnutí zásady „nikdo se nemůže bezdůvodně obohatit na úkor jiného“ (aplikace této zásady byla v římském právu omezena pouze na mladistvé) může významným způsobem přispět ke správné interpretaci i aplikaci norem institutu bezdůvodného obohacení.